Mgr. Tereza Říčanová, Ph.D., pochází z Prahy, ale už víc než dvacet let žije na statku v Mezné na Vysočině. Vystudovala ilustraci a grafiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Jiřího Šalamouna. Doktorský stupeň absolvovala na UMPRUM v ateliéru ilustrace a grafiky. Umělecká tvorba Terezy Říčanové zahrnuje pestrou škálu uměleckých oblastí. Jednou z nich je tvorba knih pro děti, které píše a ilustruje. Z autorských knih můžeme jmenovat například: To je Istanbul (2018), Obrazy světa (2016), Psí knížka (2014), Velikonoční knížka (2012), Noemova archa (2010), Měsíček svítí (2008), Vánoční knížka (2008), Kozí knížka (2005). Hraje svérázné divadelní představení O vlku Šediváku a Černé paní. Energickou teatralitu přenáší rovněž do lektorování výtvarných workshopů. Vedle ilustrací dětských knížek se dlouhodobě věnuje malbě, a to dvěma tematickým okruhům – rostlinám a snům. Dominantními výtvarnými technikami jsou v tvorbě autorky grafika a podmalba na skle. Od roku 2019 lze Tereze přisoudit i roli tanečnice: v divadle Ponec tančí s Barbarou Látalovou představení Kozí kraviny. Ve stejném roce obdržela cenu Nadace M. Šaška za návrh Kravské knihy, kterou připravuje k tisku. V minulosti získala ocenění Nejkrásnější kniha ČR či Zlatá stuha. Její obrazové album Noemova archa bylo nominováno na cenu Magnesia Litera.

Krištof Kintera je synem Libuše Kinterové (roz. Pekárkové) a grafika Vladimíra Kintery. Jeho mladší sestra Markéta Kinterová je vizuální umělkyně, fotografka a tvůrkyně autorských knih. V letech 1992–1999 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech Jiřího Lindovského, Aleše Veselého, Michaela Bielického a Milana Knížáka, postgraduálně pak ještě v letech 2003–2004 na Rijksakademie van beeldende kunsten v Amsterdamu. Samostatně vystavuje od poloviny devadesátých let. Celkem třikrát byl nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého. V minulosti byl zastupován Galerií Jiří Švestka. V devadesátých letech byl členem a vůdčí osobností divadelně-performativní skupiny Jednotka. V roce 1999 patřil k zakladatelům Univerzálního prostoru NoD (dnes Experimentální prostor NoD) v patře nad hudebním klubem ROXY a stal se prvním kurátorem tamní galerie. Pravidelně spolupracuje na výtvarném pojetí a výstavách divadelního festivalu 4+4 dny v pohybu v Praze. V roce 2006 vytvořil vizuální koncept pro osmý ročník festivalu dokumentárních filmů Jeden svět. Podílel se také na kontroverzní sochařské instalaci Entropa vytvořené v roce 2009 sochařem Davidem Černým pro atrium budovy Justus Lipsius v Bruselu rámci českého předsednictví v Radě Evropské unie. Spolu s životní partnerkou Denisou Václavovou, kulturní organizátorkou a dramaturgyní festivalu 4+4 dny v pohybu, stáli v letech 2012–2017 za programem uměleckých instalací Galerie ProLuka na nezastavěném prostranství v pražských Vršovicích. Mezi lety 2009 a 2011 byl vedoucím pedagogem ateliéru sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 2007 byl kurátorem kolektivní výstavy Hrubý domácí produkt ve výstavním prostoru Galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně v Praze. Tamtéž měl v roce 2012 i jednu ze svých dosavadních největších samostatných výstav Výsledky analýzy. Druhá jeho zásadní česká výstava Nervous Trees se uskutečnila o pět let později v pražské Galerii Rudolfinum. Právě v desátých letech dostal příležitost také k uspořádání samostatných výstav ve významných zahraničních institucích, jako Museum Tinguely v Basileji (2014), Kunstal Rotterdam (2015) či Kunstalle Bratislava (2016). Krištof Kintera žije v Praze.

Helena Beguivinová se narodila v roce 1951 v Praze, maturovala v roce 1970, sedmdesátá léta strávila převážně v Bretani. Po návratu do Prahy pracovala jako knihovnice v Ústavu nátěrových hmot a zároveň se věnovala technickým překladům z francouzštiny a angličtiny. Postupně přešla na odborné překlady zaměřené humanitně. Od začátku roku 1989 pracovala na volné noze jako překladatelka a tlumočnice. Od roku 1995 překládá knihy, zejména zaměřené na humanitní obory, ale i beletrii. Přeložila například knihy autorů, jako je Raymond Aron, Jean-Claude Schmitt, René Girard, Arnold Van Gennep, Gilles Lipovetsky, Claude Lévi-Strauss, Fernand Braudel, Jean-Luc Chalumeau, Maurice-Ruben Hayoun, Marthe Robert, Evelyne Sullerot, Jacques Heers, Marc Bloch, Enzo Traverso, Renaud Camus, Daniel Pennac, Eric-Emmanuel Schmitt, Jorge Semprun, Jean-Michel Guenassia, Michel Pastoureau, ba i básnický výbor z díla Edmonda Jabèse.

V roce 2005 byl její překlad detektivní novely Michel Rozenfarbové Klobouk dolů oceněn tvůrčí odměnou Obce překladatelů, překlad knihy pro mládež Zimní bitva od Jeana-Clauda Mourlevata byl nominován na Zlatou stuhu za rok 2008. V roce 2009 Helena Beguivinová obdržela cenu Jana Vladislava, udělovanou francouzským velvyslanectvím za překlady děl vycházejících s podporou programu Šalda. V roce 2012 byl její překlad knihy Francouzská suita od Ireny Némirovské oceněn cenou Magnesia Litera v kategorii překladové literatury.

Radůza, vlastním jménem Radka Vranková, je česká zpěvačka, šansoniérka, písničkářka, harmonikářka a hudební skladatelka. Kromě skládání vlastních písní se věnuje také komponování vážné a scénické hudby, jakož i studiu lidové hudby různých evropských národů.

Portugalština jako most mezi Starým a Novým světem! Ve své odborné činnosti se po něm pohybuje Šárka Grauová (1965), česká vysokoškolská učitelka, portugalistka (romanistka) a také překladatelka z portugalštiny. Přednáší na Ústavu románských studií FF UK v Praze. Jejímu vědeckému zájmu se těší zejména portugalsky psaná literatura. V roce 1988 ukončila studium angličtiny a portugalštiny na FF UK v Praze.. Překládá z angličtiny a portugalštiny (mj. G. Steiner, Machado de Assis, M. de Andrade, V. Ferreira, Ch. Buarque, Lima Barreto). Ve spolupráci s nakladatelstvími Torst a Triáda řídí edici Lusobrazilská knihovna, v níž vycházejí díla portugalských a brazilských autorů.

Jan Machonin (1976) se narodil v Praze. Vystudoval Ruská a východoevropská studia na Univerzitě Karlově. Zájem o ruskou literaturu a kulturu jej přivedl do Moskvy, kde žil s přestávkami v letech 2007–2023. Vyšly mu básnické sbírky Psi v Davosu (Petrov, 2003) a Pomalý sešit (Opus, 2024). Dlouhodobě se věnuje překladu z ruštiny a francouzštiny. Přeložil mimo jiné pětidílný cyklus Kolymské povídky Varlama Šalamova (G+G, 2012–2019), prózy švýcarské spisovatelky Agoty Kristofové Velký sešit, Třetí lež (Mladá fronta, 1995, 2001) a Včera (Akropolis, 2024), kroniku Nikolaje Leskova Až se hnou vody (Academia, 2024), výběr z poezie ruského básníka Alexandra Makarova-Krotkova Co můžu říct (Petrkov, 2015) či knihu vzpomínek a úvah malíře Viktora Pivovarova Zamilovaný agent (Torst, 2018). Společně s Alenou Machoninovou sestavil a přeložil antologii poezie básníků lianozovské školy Zloději všedních okamžiků (Arbor vitae, 2016).

František Tichý (nar. 1969 v Praze), od svých šestnácti let pracuje s dětmi a mládeží – nejprve jako vedoucí oddílu a letních táborů. Po absolvování oboru učitelství biologie-chemie na Přírodovědecké fakultě UK s přáteli v roce 1993 založil a dodnes vede alternativní gymnázium Přírodní škola.

Vznik a dobrodružné začátky této netradiční školy popsal v knize Přírodní škola – cesta jako cíl (Geum, 2012). Na ní navázala kniha Výchova jako dobrodružství aneb to se v té Přírodní škole učíte na stromech? (Geum, 2017), která není jen shrnutím pedagogických principů a zkušeností, na kterých jeho práce stojí, ale obsahuje celou řadu vzpomínek a veselých i neveselých příhod, které autor s dětmi zažil.

Kromě práce s dětmi František rád hraje na kytaru a zpívá (obvykle také s dětmi), rekreačně běžkuje, plave a chodí do přírody. Zajímá se ale i o astronomii, biologii a moderní fyziku.

Jeho literární tvorba se obrací především k mladým lidem. Samizdat Můj přítel Dominik (2008) kombinuje prvky křesťanské teologie a fantasy. Do povědomí ale vešel až román Transport za věčnost (Baobab 2017), který přibližuje osudy party kluků v době protektorátu. V jeho rámci propojuje svět židovských rodin – ústící do internace části hrdinů v terezínském ghettu a příběhu křesťanské rodiny zapojené do odbojové činnosti. Příběh čerpá z autentických historických materiálů. Kniha obdržela ocenění Magnezia litera v kategorii knih pro děti a mládež v roce 2018, na podzim 2019 vyšel její překlad v polském Krakově, v roce 2020 pak v Bulharsku..

František se editorsky se podílel také na vydání sbírky básní čtrnáctiletého terezínského vězně Hanuše Hachenburga, Hned vedle bílá barva mráčků (druhé – anglicko-české vydání obdrželo první místo v soutěži o nejkrásnější knihu roku 2013) nebo zpracování pozůstalosti po odbojáři a zakladateli rozhlasových rozcviček Josefu Janu Kratochvílovi Dopisy z dáli. Obě tyto postavy se staly hrdiny právě výše zmíněného románu Transport za věčnost. Shromažďování materiálů o Petru Ginzovi se věnoval za podpory celé řady dalších lidí několik let a výsledkem byla Petrova biografie Princ se žlutou hvězdou (Geum, 2014), která obdržela ocenění Zlatá stuha v kategorii literatura faktu pro děti a mládež.

Pro mládež napsal a se studenty ze školy i zinscenoval také tři divadelní hry – Terezínské zvony odehrávající se v terezínském ghettu na domově Nešarim, Návštěva z pravěku, která kombinuje osudy Petra Ginze a příběh jeho stejnojmenného románu a Podzimní příběh odehrávající se na sklonku roku 1989 v Praze.

V 80. letech pracovala v Uměleckoprůmyslovém muzeu jako odborný pracovník v oddělení fotografie, kde připravovala výstavy a psala odborné publikace o fotografii (František Drtikol). Po roce 1989 pracovala jako manažerka kulturní sekce prezidentské kanceláře. V roce 1992 založila čajovnu v centru Prahy v Celetné ulici a později ještě čajovnu v Náprstkově muzeu jako nové, netradiční kulturní centrum. Píše poezii, povídky a pohádky.

Vystudovala VOŠ Václava Hollara a poté obor ilustrace na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara ZČU v Plzni v ateliéru doc. ak. mal. Mikoláše Axmanna. Za absolventskou práci Bibliofilie Odysseia jí byla udělena Cena děkana fakulty za vynikající diplomovou práci. Během studia absolvovala roční stáž v ateliéru ilustrace prof. ASP Mirosława Adamczyka a v ateliéru litografie prof. zw. Stefana Ficnera na UAP v Poznani. Věnuje se ilustraci, grafice, knižní vazbě a kurzům pro děti i dospělé.  Žije a pracuje na hospodářství nedaleko Plzně. 

Vystudovala gymnázium s humanitním zaměřením a pracuje jako telefonistka. Živým, originálním jazykem píše sarkastické, sociálně podbarvené texty a pohádky. 

Vystudoval Ateliér ilustrace a grafiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Vytvořil například sérii grafických listů: Apokalypsa aneb Nowiny strašliwé o konci swěta, ilustroval knihy Etgara Kereta. Vydal autorskou knihu To je Jeruzalém (Baobab, 2019). Věnuje se komiksu, ilustraci a hraní v noise-punkové kapele Kočkolit. Jím ilustrovaný komiks „Tady to smrdí jako čert!“ z knihy Odsunuté děti (2021, Paměť národa) získal v roce vydání cenu Muriel za nejlepší krátký komiks.

Magdaléna Platzová vyrostla v Praze. Je dcerou spisovatelky Edy Kriseové a dokumentaristy Josefa Platze. Po studiu filozofie a krátké herecké kariéře působila jako novinářka v Literárních novinách a Respektu Je mimo jiné autorkou románů Aaronův skok, Anarchista a Druhá strana ticha, dvou povídkových knih a dětské knihy Toník a jeskyně snů. Od roku 2009 žije se svým manželem a třemi dětmi v Lyonu.

Vystudoval v ateliéru animovaného filmu a televizní grafiky na VŠUP u profesora Barty. Pracuje jako grafický designér a animátor ve svém vlastím studiu Oficina. Hraje na bicí v kapele Mezon.

Český prozaik, publicista, autor beletristických kronik z českých dějin a legionářské prózy. Především je znám jako autor historické beletrie. Narodil se na samotě Červený Dvůr nedaleko Kozího Hrádku. Studoval na gymnáziu a reálce v blízkém Táboře, kde po tu dobu bydlel (1904–1914) v domě na náměstí blízko školy, roku 1914 odmaturoval a hned roku následujícího byl odveden do první světové války a dostal se na haličskou frontu. Zde byl v roce 1916 zajat, poté vstoupil do československých legií. Roku 1918 byl delegátem zakázaného vojenského sjezdu, po tomto zjištění byl zatčen a vězněn ve Vladivostoku.Po návratu do Československa (1919) se stal zaměstnancem sekretariátu socialistického Svazu československých legionářů, krátce nato byl (1919–1922) úředníkem ministerstva národní obrany.V letech 1922–1950 pracoval v několika nakladatelstvích (např. Čin, Pokrok, Družstevní práce, Melantrich), nejprve jako úředník a později jako odpovědný redaktor, kupř. v roce 1926 pracoval v redakci Cestami odboje – Jak žily a kudy táhly československé legie. Od roku 1950 se věnoval pouze literatuře. Snažil se o prohloubení lidové četby kritickým pohledem zejména na sociální problémy, ale později se věnoval výhradně historické próze a těžištěm jeho tvorby se stala doba husitská, doba čarodějnických procesů a bezpráví a také různá povstání, vzpoury a lidový odpor.

Vystudovala anglickou a americkou literaturu, žurnalistiku a masovou komunikaci na FF UK, FSV UK, Suffolk University a Hogeschool Utrecht. Pracovala jako dopisovatelka pro různá česká média v Belgii, poté zakotvila v redakci časopisu TÝDEN, nyní spolupracuje na volné noze s Deníkem N. V roce 2018 byla za rozhovor s íránskou spisovatelkou Azar Nafisi nominována na Novinářskou cenu. Od roku 2017 se věnuje převážně literárnímu překladu, překládá zejména vlámskou a nizozemskou literaturu. Převedla do češtiny díla významných literátů jako Tom Lanoye, Ilja Leonard Pfeijffer, Arthur Japin a dalších. Za překlad historického románu Konvertitka vlámského spisovatele Stefana Hertmanse byla v roce 2022 nominována na Cenu Josefa Jungmanna.

Práce Kateřiny Šachové mají plošný kaligrafický charakter. Umně pracuje s prázdným prostorem a křehkostí linií. Její práce na poli grafického designu jsou harmonicky čisté a přitom veselé. Kateřina Šachová mimo jiné vytvořila několik autorských knih jak pro děti, tak pro dospělé. Je hybnou silou jiného papírnictví Papelote.

Zuzana Demlová působí mezioborově v oblastech komunity, umění a vzdělávání. V rámci naplňování strategie pro kulturu a cestovní ruch vede pro městskou samosprávu v Jihlavě projekt Jihlava vzdělává kulturou. Od roku 2018 koordinuje pro Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA projekt Škola tančí. Je spoluzakladatelkou sdružení KVAS, v němž vede projekty zaměřené na veřejný prostor (zážitková hra Urban Game v Jihlavě a Praze 14), podílí se na tvorbě koncepcí, metodik a lektoruje ve vzdělávacích projektech (mediální dílna Hatefree – Škola pro všechny / Média tvořivě pro sdružení Aisis / Využití digitální fotografie ve výuce výtvarné výchovy pro pedagogy ve spolupráci s NG Praha / IntegrArt a Art for Social Change – Play Against Violence ve spolupráci s organizací Media Artes Ohrid, Makedonie). Její kniha Pohádky o kolečkách a nekonečnu byla oceněna v soutěži Zlatá stuha 2019 v kategorii literatury faktu pro děti. Je absolventkou oboru multimédia na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Absolvovala stáže na Akademii výtvarných umění, Kluž, Rumunsko a na Akademii výtvarných umění, ateliér multimédia, Milán, Itálie.

Josef Hiršal byl český básník a překladatel. Tvořil se svou spolupracovnicí a partnerkou Bohumilou Grögerovou. Společně s ní také obdržel v roce 1986 cenu Toma Stopparda za dílo Let let.
Josef Hiršal pochází z rolnické rodiny. Základní vzdělání získal v Chomuticích, kam se rodina přestěhovala. Po ukončení měšťanky studoval v Jičíně na učitelském ústavu, kde roku 1940 maturoval. Po studiích byl krátce učitelem, pak lesním manipulantem. V roce 1945 se stal redaktorem deníku Svobodné slovo, poté redaktorem nakladatelství Orbis. V letech 1950–58 se stal postupně redaktorem v nakladatelstvích Brázda, Naše vojsko a Československý spisovatel.
Josef Hiršal byl členem literární skupiny Ohnice kolem básníka Kamila Bednáře a v jejím stejnojmenném sborníčku také uveřejňoval své básně.
V letech 1959–63 působil jako vedoucí propagace, v revui Knižní kultura jako zástupce šéfredaktora. Od roku 1966 se zabýval jen spisovatelskou a překladatelskou činností.

Studovala na FFUK v Praze, obor filosofie, absolvovala ateliér ilustrace a grafiky na VŠUP v Praze. Věnuje se kresbě, grafice, animovanému filmu a ilustraci. V nakladatelství Scientia jí vyšla autorská knížka pro děti Vytahaný koblih, pro nakladatelství Labyrint nově ilustrovala Šibeniční písně Christiana Morgensterna. Její autorská kniha Papaver vyšla v nakladatelství Argo.