Básnířka a prozaička Krisztina Tóthová patří k předním autorkám současné maďarské literatury. Jako básnířka debutovala v roce 1989 sbírkou Őszi kabátlobogás (Podzimní vlání kabátu), následovaly sbírky A beszélgetés fonala (1994, Nit rozhovoru), Az árnyékember (1997, Stínový člověk) či Magas labda (2009, Vysoký míč). Výbor z dosavadní básnické tvorby vyšel pod jménem Porhó (2001, Prašan), za tuto knihu získala Tóthová cenu Palládium. Její samostatnou prozaickou prvotinou je povídkový soubor Vonalkód (Čárový kód) z roku 2006, který byl přeložen do několika evropských jazyků včetně češtiny, následovaly další prozaické knihy Hazaviszlek, jó? (2009, Pojď, já tě vezmu domů), Pixel (2011) a Pillanatragasztó (2014). V roce 2013 vydala svůj první román Akvárium, který rok poté vyšel i v češtině. Kromě psaní, publicistiky a překladu z francouzštiny se věnuje také výrobě vitráží a restaurátorství.

Za svou tvorbu získala Krisztina Tóthová řadu ocenění; z těch nejvýznamnějších bychom mohli jmenovat cenu Attily Józsefa (2000), cenu Palládium (2001) či cenu Sándora Máraiho (2007). V roce 2009 byla vyznamenána Vavřínovým věncem Maďarské republiky a v roce 2011 byla jmenována členkou Széchenyiho literární a umělecké akademie, přidruženého ústavu Maďarské akademie věd.

Jiří Dvořák se narodil v roce 1970 ve Frýdlantu. Dětství prožil v Praze; chtěl se stát botanikem nebo autorem dobrodružných románů. V roce 1993 absolvoval obor rostlinné biotechnologie na Vysoké škole zemědělské; tam pochopil, že vědcem nebude. Pracoval jako korektor a později jako redaktor v řadě periodik; nyní je šéfredaktorem časopisu Naše krásná zahrada.
Svou náklonnost k biologii a k dobrodružství spojil v psaní knih, v nichž často prostřednictvím příběhů vypráví o přírodě. Žije v Praze, rád fotografuje, spí a mlčí.
Knihy: Plesk! (ABR, 1997), Kvítka z čertovy pohádky (vlastní náklad, 2002), Slepice a televize (Baobab, 2003), Zpátky do Afriky! (Baobab, 2005), Minimax a mravenec (Baobab, 2009), Stromovka (s Terezou Horváthovou, Baobab, 2010), Rostlinopis (Baobab, 2012), Jak zvířata spí (Baobab, 2014), Havětník (Baobab, 2015), Bydlíme! (Baobab, 2019), Slunečnice (Baobab, 2020).
Byl několikrát oceněn Zlatou stuhou, nominován na Literu za dětskou literaturu, za rozhlasové
pohádky získal cenu Grand Prix Bohemia.

Bioložka a spoluatorka knihy Venku. Když bylo Inez 3 roky odstěhovala se s rodiči do Alenteja, kde objevila všechny radosti života na venkově. Právě díky tomu se možná později zažala zajímat o přírodu. Ines vystudovala Biologii na Lisabosnké univerzitě a doktorát si udělala na oboru Ekologie. Studovala plazy, obojživelníky a savce. Pozorovala místa, kde žijí chameleoni, místa, kde se potulují a hnízdí, jejich zvyky a chování. Pracovala jako enviromentální poradce  a účastnila se výzkumů v oblasti životního prostředí. Doktorskou práci věnovala speciálnímu druhu myši, která žije pouze na iberském poloostrově. Nadále se věnuje svým oblíbeným tématům, a hledá také další: nová a neprobádaná...

je výtvarnice a básnířka. V nakladatelství Baobab jí laskavě vydali několik dětských autorských knih, např. Cirkus ulice (2012), Adam a koleno (2007), a také knihy polodětské, např. Jmenuji se Emanuel Fajahyla (2018) nebo Už měkoně vyvádějí (2016). Jiná česká nakladatelství jí vydala básnické sbírky a krátké prózy. Myslí, že není ilustrátorka, protože ji nebaví vymýšlet obrázky k cizím textům, ale určitě ji baví poslouchat, co kdo vymyslel, představovat si a ocitat se tam. Taky ráda vymýšlí texty k obrazům, vyšívá, kreslí podle skutečnosti a poflakuje se po lese. Učí scénografii na KALD DAMU a výtvarku ve svém ateliéru.

Absolventka Fakulty grafiky Akademie výtvarného umění ve Varšavě. Kreslí a píše knihy pro děti i dospělé. V roce 2016 byla nominována na prestižní cenu Astrid Lindgren Memorial Award. Ola Cieślak! To je vážně chytrá holka, bystrá jak vodopád! (Grażka Lange)

Annet Schaap (Ochten, 1965) je nizozemská spisovatelka a ilustrátorka. Studovala na výtvarné akademii v Kampenu a později na Královské akademii výtvarných umění v Haagu. Jedním z jejích učitelů byl významný nizozemský kreslíř Peter van Hugten. Protože vždy tíhla ke psaní, absolvovala v letech 1995–1999 také kurzy na Odborné spisovatelské škole Colofon v Amsterdamu.

V roce 1988 ilustrovala svou první dětskou knihu Joppe, Julia a Jericho rakouské spisovatelky Christine Nöstlinger. Později ilustrovala knihy celé řady autorů, například Francine Oomen, Jacquese Vriense, Mieke van Hooft, Paula Biegela nebo Astrid Lindgrenové.

V roce 2017 debutovala jako spisovatelka románem pro děti Lampje (Lampička). Za tuto knihu získala v roce 2018 cenu Nienke van Hitchum Prijs, udělovanou každé dva roky za nejlepší knihu pro čtenáře od třinácti let, dále Woutertje Pieters Prijse za nejlepší nizozemsky psanou knihu pro děti a mládež a ocenění Kniha roku pro děti a mládež v rámci soutěže Gouden Griffel (Zlaté pisátko). Stala se první autorkou, která získala cenu Woutertje Pieters Prijse za debutový román a zároveň druhou autorkou v historii, která získala všechny tři ceny za jednu knihu (prvním byl Peter van Gestel s knihou Winterijs v roce 2001). V témže roce si Lampička vysloužila ještě vlámskou cenu za nejlepší dětskou knihu Boekenleeuw (Knižní lev).

Annet Schaap později vydala také obrázkovou knihu De boom met het oor (Strom s uchem, 2019) s ilustracemi Philipa Hopmana a autorskou knihu De meisjes (Dívčiny, 2021).

Foto: Bonnita Postma

se narodila v roce 1995 v německém Chemnitzu. V roce 2015 zahájila studium komunikačního designu na Univerzitě umění a designu v Halle a pod vedením prof. Georga Barbera (ATAK) se stále více přikláněla k ilustraci. V letech 2021 a 2022 strávila dva semestry v ateliéru ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM a díky četným kontaktům na českou ilustrátorskou scénu se rozhodla zde pokračovat také v magisterském studiu.
V její práci je patrný obdiv k řemeslnému umění, například zpracování textilu nebo procesu výroby knihy, jež promítá do svých kreseb a tisků. 
 

Studovala pražskou VŠUP, nejprve v ateliéru animovaného filmu u Jiřího Barty a poté v ateliéru ilustrace a grafiky pod vedením Juraje Horvátha. Absolvovala stáže v Paříži a Baltimoru. Věnuje se malbě, zejména akvarelu, grafice i tvorbě objektů. Je známá a oceňovaná jako ilustrátorka a autorka knih, které sama vydávala pod hlavičkou malých nakladatelství (Kopr, NaPOLI). V NaPOLI se (spolu s M. Kupsovou a A. Zemanovou) zaměřovala na vlastní autorskou produkci, zejména knih, plakátů a papírových her. NaPOLI se účastnilo řady přehlídek malých nakladatelů a současného designu, vystavovalo u nás i v Japonsku. Jako výtvarník se podílela na animovaném filmu K. Karhánkové Plody mraků (2017), který získal řadu ocenění, zejména cenu nejlepšího evropského krátkého filmu pro děti na Berlinale.

Dlouhodobě spolupracuje s nakladatelstvím Baobab. Další její knížky vydala nakladatelství Labyrint, Albatros, Brod či francouzské MeMo. Za ilustrace a knihy získala ocenění Nejkrásnější česká kniha a Magnesia litera.

Svou práci vystavuje doma i v zahraničí. Zatím nejkomplexnější výstavou byla Chůze v šeru v Galerii Villa Pellé, 2019. Žije a pracuje v Praze a na venkově. 

Eva Lindström je jedna z nejoriginálnějších a nejmilovanějších autorek současné švédské literatury. Své knížky vypráví jedinečným a nadčasovým způsobem, v němž prorůstá originální a křehké výtvarné vidění světa s jemným humorem a nadhledem, zároveň si však zachovává dětsky vážný údiv nad nejpodstatnějšími otázkami lidské existence. Ať už vypráví o přátelství, osamění, stesku, radosti, smutku, nebo vzteku, dělá to s velkým vnitřním porozuměním pro svět dětí. Její knihy získaly řadu ocenění a byla opakovaně nominována na cenu Hanse Christiana Andersena.

Dora Kaprálová se narodila roku 1975 v Brně.
Vystudovala na JAMU dramaturgii a scenáristiku. Prozaicky debutovala novelou Zimní kniha o lásce (2014).
Této prvotině předcházel knižní rozhovor s Květou Legátovou Návraty do Želar (2005). Roku 2016 vydala tekutý román Berlínský zápisník (2016). Naposledy jí vyšla povídková kniha Ostrovy (2019).
V roce 2016 obdržela Česko-německou novinářskou cenu za rozhlasový esej a Cenu Mileny Jesenské za reportáž. Její knihy a texty jsou přeloženy do němčiny, maďarštiny, angličtiny, polštiny, chorvatštiny, srbštiny či ukrajinštiny. Žije s rodinou v Berlíně.

Spisovatelka se narodila ve východním Německu nedaleko Berlína, vystudovala skandinávskou literaturu a odstěhovala se do Dánska, kde se vdala. Žije v Kodani a své dětské knihy, scénáře a rozhlasové hry píše a vydává v dánštině a němčině.

Daniela Olejníková je slovenská výtvarnice a ilustrátorka. Absolvovala studium grafiky na VŠVU v Bratislavě v Ateliéru ilustrace pod vedením prof. Dušana Kállaye. Se svými kresbami se od roku 2005 zúčastnila více než deseti výstav, dvakrát získala ocenění v soutěži Nejkrásnější knihy Slovenska. Vydala autorskou knihu Liek pre Vĺčika (ASIL, 2013). Ilustrovala knihu Jiřího Dvořáka Havětník (Baobab, 2015), oceněnou v roce 2017 Zlatým jablkem na Bienále ilustrací Bratislava.

Andrea Antinori je ilustrátor z Boloně narozený v malém městečku Recanati v roce 1992. Studoval v Urbinu, Boloni a v Barceloně. Od roku 2013 intenzivně pracuje jako ilustrátor a tvůrce autorských knih pro děti. Ve věhlasném nakladatelství Corraini vydal řadu bilderbuchů — od Je-li toto los (2015) až po Pomerančovník (2021). Antinoriho styl je jednoduchý (barevnost, stylizace, jazyk) s velkým smyslem pro rytmus a pointu. S humorem a lehkostí, s kterou jsou knihy budovány vědomě navazuje na tu nejlepší tradici autorských knih pro děti...

Vystudovala ilustraci na UMPRUM v Praze, kde absolvovala také doktorské studium, jehož výsledkem je obrazová publikace pro děti Kniha vnímání. Kreslí a píše vlastní knihy nebo dělá autorské komiksy pro děti a dospělé. Spolupracuje s portugalským nakladatelstvím Planeta Tangerina, francouzským Édicions MeMo, italským Sigaretten Edizioni nebo českým nakladatelstvím LUX. Kromě toho maluje akvarely, tetuje a zkouší pracovat s airbrushem. Nevydrží dlouho u jedné techniky. Ráda tiskne na risografu. 

Část dětství prožil v Kolíně u svých prarodičů, kde také dva roky navštěvoval gymnázium. Maturoval v roce 1939 v Praze a od května 1940 pracoval dva roky jako zemědělský dělník v Povltaví. Pro svůj židovský původ byl v září 1942 nacisty transportován do Terezína a o měsíc později do vyhlazovacího tábora Treblinka. V roce 1943 při povstání v táboře se mu jako jednomu z mála podařilo se svým spoluvězněm Karlem Ungerem utéct a prošli přes Polsko do Německa, kde se dva roky skrývali pod falešnou identitou. Po válce dostudoval, byl však politicky perzekvován a v roce 1969 emigroval s rodinou do Švýcarska. V letech 1963 a 1971 vypovídal v Düsseldorfu v procesech jako jeden z 54 přeživších Treblinku. Po listopadu 1989 nejprve Prahu jen navštěvoval, nakonec zde trávil většinu času.

Již na začátku srpna 1968 odevzdal do nakladatelství rukopis knihy o Treblince. Nakonec kniha vyšla nejdřív německy v roce 1992 v nakladatelství Fischer Verlag a teprve o dva roky později česky v nakladatelství Torst pod názvem Treblinka, slovo jak z dětské říkanky. Po jejím vydání uskutečnil řadu besed a přednášek o holocaustu, antisemitismu a xenofobii. V roce 1997 mu byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy.