Dora Kaprálová se narodila roku 1975 v Brně.
Vystudovala na JAMU dramaturgii a scenáristiku. Prozaicky debutovala novelou Zimní kniha o lásce (2014).
Této prvotině předcházel knižní rozhovor s Květou Legátovou Návraty do Želar (2005). Roku 2016 vydala tekutý román Berlínský zápisník (2016). Naposledy jí vyšla povídková kniha Ostrovy (2019).
V roce 2016 obdržela Česko-německou novinářskou cenu za rozhlasový esej a Cenu Mileny Jesenské za reportáž. Její knihy a texty jsou přeloženy do němčiny, maďarštiny, angličtiny, polštiny, chorvatštiny, srbštiny či ukrajinštiny. Žije s rodinou v Berlíně.

Šinsuke Jošitake
se narodil v roce 1973 v prefektuře Kanagawa v Japonsku. Je plodným
autorem mnoha žánrů, od kreseb přes ilustrace dětských knih, knižních
obálek až po ilustrované eseje. Kniha Možná je to jablko je jeho debutem a
získala mnoho prestižních cen.
V současné době patří v Japonsku mezi nejoblíbenější autory. Jako
spisovatel je autorem knih A navíc tomu chybí víčko, Marné snažení, Je to
úzké, až z toho jde strach, Delikátní rozcvička a dalších. Mezi jeho známé
obrázkové knihy patří také Jak vyrobit mou kopii, Co dál?, Už ani ň!,
Propracuj a natáhni,
Má to svůj důvod, Děsná nuda a mnohé další.
Je otcem dvou dětí.

Annet Schaap (Ochten, 1965) je nizozemská spisovatelka a ilustrátorka. Studovala na výtvarné akademii v Kampenu a později na Královské akademii výtvarných umění v Haagu. Jedním z jejích učitelů byl významný nizozemský kreslíř Peter van Hugten. Protože vždy tíhla ke psaní, absolvovala v letech 1995–1999 také kurzy na Odborné spisovatelské škole Colofon v Amsterdamu.

V roce 1988 ilustrovala svou první dětskou knihu Joppe, Julia a Jericho rakouské spisovatelky Christine Nöstlinger. Později ilustrovala knihy celé řady autorů, například Francine Oomen, Jacquese Vriense, Mieke van Hooft, Paula Biegela nebo Astrid Lindgrenové.

V roce 2017 debutovala jako spisovatelka románem pro děti Lampje (Lampička). Za tuto knihu získala v roce 2018 cenu Nienke van Hitchum Prijs, udělovanou každé dva roky za nejlepší knihu pro čtenáře od třinácti let, dále Woutertje Pieters Prijse za nejlepší nizozemsky psanou knihu pro děti a mládež a ocenění Kniha roku pro děti a mládež v rámci soutěže Gouden Griffel (Zlaté pisátko). Stala se první autorkou, která získala cenu Woutertje Pieters Prijse za debutový román a zároveň druhou autorkou v historii, která získala všechny tři ceny za jednu knihu (prvním byl Peter van Gestel s knihou Winterijs v roce 2001). V témže roce si Lampička vysloužila ještě vlámskou cenu za nejlepší dětskou knihu Boekenleeuw (Knižní lev).

Annet Schaap později vydala také obrázkovou knihu De boom met het oor (Strom s uchem, 2019) s ilustracemi Philipa Hopmana a autorskou knihu De meisjes (Dívčiny, 2021).

Foto: Bonnita Postma

Petr Holý (4. června 1972) je český japanolog, překladatel, publicista, znalec japonského divadla a bývalý diplomat působící od roku 1998 v Japonsku. V letech 2006 založil a do roku 2013 byl ředitelem Českého centra v Tokiu, kde pořádal širokou škálu kulturních událostí (filmové projekce a natáčení, divadelní a hudební představení, výstavy atp). V této činnosti pokračuje v rámci svého českého kulturního salónu Chekogura, kromě toho přednáší a publikuje, účinkuje v rozhlase i v televizi. Narozen v Příbrami, dětství a studia strávil v Dobříši, v roce 1997 absolvoval na FFUK v Praze obor japanologie diplomovou prací Vývoj a základní paradigmata divadla kabuki do 1. poloviny 19. století (pod vedením PhDr. Dany Kalvodové CSc.). V letech 1998-2000 se na základě stipendia od japonského ministerstva školství věnoval studiu kabuki na Univerzitě Tokyo Gakugei v Tokiu, 2000-2006 pak jako řádný posluchač doktorandského studia (pod vedením prof. Hideo Furuido) na Katedře divadla a filmu 1. fakulty literatury Univerzity Waseda v Tokiu výzkumu kabuki 1. pol 19. století se zaměřením na hru Strašidelný příběh z Jocuji na Tókaidó od dramatika Curuji Nanbokua IV., kterou v současné době překládá do češtiny.

V letech 2004-2006 působil jako odborný asistent Katedry divadla a filmu 1. fakulty literatury Univerzity Waseda v Tokiu. Od roku 2006 do současnosti je mimořádným lektorem a badatelem při Divadelním muzeu doktora Tsuboučiho Šójóa při Univerzitě Waseda v Tokiu. V roce 2006 vstoupil do diplomatických služeb a založil České centrum Tokio, jehož prvním ředitelem byl do roku 2013, kdy z diplomatických služeb odešel.

Přednášel na Univerzitě Palackého, Univerzitě Tokyo Gakugei, Tokijské univerzitě, Univerzitě Saitama, Univerzitě Tokyo Jogakkan, Joshibi University of Art and Design (Úvod do japonského divadla, Úvod do české animace, Transkulturní komparace aj.). V současné době přednáší na Univerzitě Tsuru. V Asahi Culture Centre se po smrti prof. Eiichi Chino několik let věnoval výuce českého jazyka. Stál u vzniku seriálu Šumné stopy (působil jako odborný poradce v dílech věnovaných práci a životě českých architektů v Japonsku v 1. pol. 20. stol,), jako scenárista a režisér se podílel na dokumentech České televize Na cestě po Tokiu, Na cestě po poloostrově Izu, Na cestě po Kjúšú a dalších. Spolupracuje s japonskou televizí NHK, Českou televizí, Českým rozhlasem, v Japonsku šíří českou kulturu, literaturu, umění, design a film a v neposlední řadě překládá jak do japonštiny, tak do češtiny. Působí též jako tlumočník japonštiny a češtiny na nejvyšší úrovni.

Foto: Miyachi Iwane

Narodil se jako André Farkas v rakousko-uherském regionu Banát, který se záhy stal součástí Rumunska. Studoval akademii v Budapešti, ale už v roce 1934 studium přerušil a odjel do Paříže, kde nastoupil do studia k významnému grafickému designérovi Cassandrovi. Přijal francouzské občanství i nové příjmení François. Věnoval se grafice, malbě, sochařství, scénografii, experimentoval a tvořil napříč uměleckými obory. Brzy začal spolupracovat s časopisy Punch, New Yorker, Le Nouvel Observateur a stal se uznávaným ilustrátorem a grafickým designérem. Navrhl řadu plakátů a knižních i časopiseckých obálek. Je dobře znám také jako autor svébytných kreslených vtipů. Na některých knihách spolupracoval s Jacquesem Prévertem a dalšími důležitými osobnostmi tehdejší literární scény. Je autorem několika už půl století starých, ale nesmrtelných knížek pro děti: Little Boy Brown, Roland, Crocodile Tears,  Tom and Tabby, Rhumes... které vycházely v nakladatelství jeho dobrého přítele, dnes už legendárního nakladatele Roberta Delpira v Paříži. Svou přímočarou a lehce šibalskou kresbou dokázal dětské knihy zbavit vyumělkovanosti, konvencí a pedagogických tlaků, které tehdejší tvorbu pro děti často provázely, a inspirovat tak i nadcházející generaci ilustrátorů a grafiků. Stejně nevázané a legrační jsou i jeho ilustrace pro dospělé k textům Balzaca, Diderota nebo Queneaua. Téměř celé jeho dílo a bohatý archiv bohužel lehly popelem při požáru jeho ateliéru: dochovaly se tak především originály knih a ilustrací, které byly uschované u nakladatelů. 

byl pseudonym francouzské spisovatelky Nelly Gensbourger činné zejména v padesátých letech dvacátého století. Její román Les chercheurs vyšel v nakladatelství Gallimard.

Po středoškolských studiích nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde v letech 1993−1999 studoval anglistiku a filozofii. V doktorském studiu se specializoval na současnou britskou prózu a vedl na FF UK v Praze na toto téma semináře, nejprve společně s prof. Martinem Hilským, později samostatně. Působí jako ředitel Ústavu anglistiky Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Několik let vedl britskou sekci internetového portálu iliteratura.cz, články o současné britské próze publikoval v řadě deníků. Je autorem řady doslovů k překladům z britské i americké literatury. Společně s Martinem Hilským se jako editor podílel na antologii doslovů Od slavíka k papouškovi (Host, 2002), sám pak publikoval sbírku esejů o literatuře inspirované Londýnem – Londýn stejný a jiný (Arbor Vitae, 2007) a dále také monografie In memoriam (Academia a Episteme, 2015) a Palimpsesty, heterotopie a krajiny (Karolinum, 2016). Do češtiny překládal jak beletrii (Kazuo Ishiguro, Barry Unsworth, Jeffrey Eugenides, Robert Irwin, Steven Hall, Edith Templetonová, Julian Barnes, James Robertson), tak teoretické práce (Harold Bloom, Umberto Eco, Hayden White). Za překlad románu Patrick Melrose od britského spisovatele Edwarda St Aubyna získal prestižní ocenění Magnesia Litera 2020.

Josef Horváth, studuje jazyky a sociální politiku na brněnské Filosofické fakultě, angažuje se v Mladých zelených. Živí se v příležitostných zaměstnáních (technik, produkční, pracovník v sociálních službách). Drobný překlad je jeho dalším studiem.

Portugalština jako most mezi Starým a Novým světem! Ve své odborné činnosti se po něm pohybuje Šárka Grauová (1965), česká vysokoškolská učitelka, portugalistka (romanistka) a také překladatelka z portugalštiny. Přednáší na Ústavu románských studií FF UK v Praze. Jejímu vědeckému zájmu se těší zejména portugalsky psaná literatura. V roce 1988 ukončila studium angličtiny a portugalštiny na FF UK v Praze.. Překládá z angličtiny a portugalštiny (mj. G. Steiner, Machado de Assis, M. de Andrade, V. Ferreira, Ch. Buarque, Lima Barreto). Ve spolupráci s nakladatelstvími Torst a Triáda řídí edici Lusobrazilská knihovna, v níž vycházejí díla portugalských a brazilských autorů.

Karolína studovala Český jazyk a literaturu a Portugalistiku na FF UK. Během studií strávila semestr v Portugalsku a pracovala v knihkupectví Baobabu a Xao. V současnosti žije s rodinou v Táboře a učí se o světě dětskýma očima.

Kdyby se byl Peter Handke nenarodil 6. prosince 1942 v malé
vesničce v rakouských Korutanech jako nemanželský syn,
nebyl by Peterem Handkem, který napsal tuhle strašidelně
krásnou a poučnou knihu. Anebo snad přece jen ano?
—
Jeho matka byla Rakušanka slovinské národnosti.
Biologický otec Handkeho byl voják, ten druhý zaměstnanec
banky Erik Schönemann.
—
Proč tedy Handke nebyl vojákem či bankovním úředníkem
a zajímala ho všelijaká slovní havěť a drobná zvířátka?
No nejspíš proto, aby nebyl vojákem a úředníkem, aby se
otcům vzdálil a stal se Peterem Handkem — spisovatelem
a niterným pozorovatelem, cínovým vojáčkem, maršálem
slov a slovních hříček.
—
Takže nakonec za své představy a příběhy dostal Nobelovu
cenu, a k té ceně mu popřál i lecjaký ředitel rakouské banky,
ba dokonce i generál.
—
Peter Handke je místy až brutálně citlivý vypravěč příběhů,
které se možná staly i vám, a stanou se vám klidně znova.

Anežka Kasalová (*1992) pochází ze západočeského pohraničí, kde se od dětství podílela na projektech přeshraniční spolupráce. Navštěvovala gymnázium v bavorském Weidenu, poté studovala bohemistiku a překladatelství na FF UK. Do češtiny kromě několika kratších teoretických prací přeložila básnickou deníkovou tvorbu císařovny Sisi. V současné době se zabývá zejména dětskou literaturou. Žije s rodinou a zvířaty v severních Čechách.

Taras Bohdanovyč Prochasko  je současný ukrajinský esejista, autor umělecké prózy, novinář, jeden z nejúspěšnějších představitelů tzv. stanislavského fenoménu, laureát několika prestižních ocenění. Žije v Ivano-Frankivsku. Je ženatý, má dva dospělé syny. Je členem ukrajinského PEN-klubu.