je výtvarnice a básnířka. V nakladatelství Baobab jí laskavě vydali několik dětských autorských knih, např. Cirkus ulice (2012), Adam a koleno (2007), a také knihy polodětské, např. Jmenuji se Emanuel Fajahyla (2018) nebo Už měkoně vyvádějí (2016). Jiná česká nakladatelství jí vydala básnické sbírky a krátké prózy. Myslí, že není ilustrátorka, protože ji nebaví vymýšlet obrázky k cizím textům, ale určitě ji baví poslouchat, co kdo vymyslel, představovat si a ocitat se tam. Taky ráda vymýšlí texty k obrazům, vyšívá, kreslí podle skutečnosti a poflakuje se po lese. Učí scénografii na KALD DAMU a výtvarku ve svém ateliéru.

Absolventka Fakulty grafiky Akademie výtvarného umění ve Varšavě. Kreslí a píše knihy pro děti i dospělé. V roce 2016 byla nominována na prestižní cenu Astrid Lindgren Memorial Award. Ola Cieślak! To je vážně chytrá holka, bystrá jak vodopád! (Grażka Lange)

Annet Schaap (Ochten, 1965) je nizozemská spisovatelka a ilustrátorka. Studovala na výtvarné akademii v Kampenu a později na Královské akademii výtvarných umění v Haagu. Jedním z jejích učitelů byl významný nizozemský kreslíř Peter van Hugten. Protože vždy tíhla ke psaní, absolvovala v letech 1995–1999 také kurzy na Odborné spisovatelské škole Colofon v Amsterdamu.

V roce 1988 ilustrovala svou první dětskou knihu Joppe, Julia a Jericho rakouské spisovatelky Christine Nöstlinger. Později ilustrovala knihy celé řady autorů, například Francine Oomen, Jacquese Vriense, Mieke van Hooft, Paula Biegela nebo Astrid Lindgrenové.

V roce 2017 debutovala jako spisovatelka románem pro děti Lampje (Lampička). Za tuto knihu získala v roce 2018 cenu Nienke van Hitchum Prijs, udělovanou každé dva roky za nejlepší knihu pro čtenáře od třinácti let, dále Woutertje Pieters Prijse za nejlepší nizozemsky psanou knihu pro děti a mládež a ocenění Kniha roku pro děti a mládež v rámci soutěže Gouden Griffel (Zlaté pisátko). Stala se první autorkou, která získala cenu Woutertje Pieters Prijse za debutový román a zároveň druhou autorkou v historii, která získala všechny tři ceny za jednu knihu (prvním byl Peter van Gestel s knihou Winterijs v roce 2001). V témže roce si Lampička vysloužila ještě vlámskou cenu za nejlepší dětskou knihu Boekenleeuw (Knižní lev).

Annet Schaap později vydala také obrázkovou knihu De boom met het oor (Strom s uchem, 2019) s ilustracemi Philipa Hopmana a autorskou knihu De meisjes (Dívčiny, 2021).

Foto: Bonnita Postma

se narodila v roce 1995 v německém Chemnitzu. V roce 2015 zahájila studium komunikačního designu na Univerzitě umění a designu v Halle a pod vedením prof. Georga Barbera (ATAK) se stále více přikláněla k ilustraci. V letech 2021 a 2022 strávila dva semestry v ateliéru ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM a díky četným kontaktům na českou ilustrátorskou scénu se rozhodla zde pokračovat také v magisterském studiu.
V její práci je patrný obdiv k řemeslnému umění, například zpracování textilu nebo procesu výroby knihy, jež promítá do svých kreseb a tisků. 
 

Studovala pražskou VŠUP, nejprve v ateliéru animovaného filmu u Jiřího Barty a poté v ateliéru ilustrace a grafiky pod vedením Juraje Horvátha. Absolvovala stáže v Paříži a Baltimoru. Věnuje se malbě, zejména akvarelu, grafice i tvorbě objektů. Je známá a oceňovaná jako ilustrátorka a autorka knih, které sama vydávala pod hlavičkou malých nakladatelství (Kopr, NaPOLI). V NaPOLI se (spolu s M. Kupsovou a A. Zemanovou) zaměřovala na vlastní autorskou produkci, zejména knih, plakátů a papírových her. NaPOLI se účastnilo řady přehlídek malých nakladatelů a současného designu, vystavovalo u nás i v Japonsku. Jako výtvarník se podílela na animovaném filmu K. Karhánkové Plody mraků (2017), který získal řadu ocenění, zejména cenu nejlepšího evropského krátkého filmu pro děti na Berlinale.

Dlouhodobě spolupracuje s nakladatelstvím Baobab. Další její knížky vydala nakladatelství Labyrint, Albatros, Brod či francouzské MeMo. Za ilustrace a knihy získala ocenění Nejkrásnější česká kniha a Magnesia litera.

Svou práci vystavuje doma i v zahraničí. Zatím nejkomplexnější výstavou byla Chůze v šeru v Galerii Villa Pellé, 2019. Žije a pracuje v Praze a na venkově. 

Eva Lindström je jedna z nejoriginálnějších a nejmilovanějších autorek současné švédské literatury. Své knížky vypráví jedinečným a nadčasovým způsobem, v němž prorůstá originální a křehké výtvarné vidění světa s jemným humorem a nadhledem, zároveň si však zachovává dětsky vážný údiv nad nejpodstatnějšími otázkami lidské existence. Ať už vypráví o přátelství, osamění, stesku, radosti, smutku, nebo vzteku, dělá to s velkým vnitřním porozuměním pro svět dětí. Její knihy získaly řadu ocenění a byla opakovaně nominována na cenu Hanse Christiana Andersena.

Dora Kaprálová se narodila roku 1975 v Brně.
Vystudovala na JAMU dramaturgii a scenáristiku. Prozaicky debutovala novelou Zimní kniha o lásce (2014).
Této prvotině předcházel knižní rozhovor s Květou Legátovou Návraty do Želar (2005). Roku 2016 vydala tekutý román Berlínský zápisník (2016). Naposledy jí vyšla povídková kniha Ostrovy (2019).
V roce 2016 obdržela Česko-německou novinářskou cenu za rozhlasový esej a Cenu Mileny Jesenské za reportáž. Její knihy a texty jsou přeloženy do němčiny, maďarštiny, angličtiny, polštiny, chorvatštiny, srbštiny či ukrajinštiny. Žije s rodinou v Berlíně.

Spisovatelka se narodila ve východním Německu nedaleko Berlína, vystudovala skandinávskou literaturu a odstěhovala se do Dánska, kde se vdala. Žije v Kodani a své dětské knihy, scénáře a rozhlasové hry píše a vydává v dánštině a němčině.

Daniela Olejníková je slovenská výtvarnice a ilustrátorka. Absolvovala studium grafiky na VŠVU v Bratislavě v Ateliéru ilustrace pod vedením prof. Dušana Kállaye. Se svými kresbami se od roku 2005 zúčastnila více než deseti výstav, dvakrát získala ocenění v soutěži Nejkrásnější knihy Slovenska. Vydala autorskou knihu Liek pre Vĺčika (ASIL, 2013). Ilustrovala knihu Jiřího Dvořáka Havětník (Baobab, 2015), oceněnou v roce 2017 Zlatým jablkem na Bienále ilustrací Bratislava.

Andrea Antinori je ilustrátor z Boloně narozený v malém městečku Recanati v roce 1992. Studoval v Urbinu, Boloni a v Barceloně. Od roku 2013 intenzivně pracuje jako ilustrátor a tvůrce autorských knih pro děti. Ve věhlasném nakladatelství Corraini vydal řadu bilderbuchů — od Je-li toto los (2015) až po Pomerančovník (2021). Antinoriho styl je jednoduchý (barevnost, stylizace, jazyk) s velkým smyslem pro rytmus a pointu. S humorem a lehkostí, s kterou jsou knihy budovány vědomě navazuje na tu nejlepší tradici autorských knih pro děti...

Část dětství prožil v Kolíně u svých prarodičů, kde také dva roky navštěvoval gymnázium. Maturoval v roce 1939 v Praze a od května 1940 pracoval dva roky jako zemědělský dělník v Povltaví. Pro svůj židovský původ byl v září 1942 nacisty transportován do Terezína a o měsíc později do vyhlazovacího tábora Treblinka. V roce 1943 při povstání v táboře se mu jako jednomu z mála podařilo se svým spoluvězněm Karlem Ungerem utéct a prošli přes Polsko do Německa, kde se dva roky skrývali pod falešnou identitou. Po válce dostudoval, byl však politicky perzekvován a v roce 1969 emigroval s rodinou do Švýcarska. V letech 1963 a 1971 vypovídal v Düsseldorfu v procesech jako jeden z 54 přeživších Treblinku. Po listopadu 1989 nejprve Prahu jen navštěvoval, nakonec zde trávil většinu času.

Již na začátku srpna 1968 odevzdal do nakladatelství rukopis knihy o Treblince. Nakonec kniha vyšla nejdřív německy v roce 1992 v nakladatelství Fischer Verlag a teprve o dva roky později česky v nakladatelství Torst pod názvem Treblinka, slovo jak z dětské říkanky. Po jejím vydání uskutečnil řadu besed a přednášek o holocaustu, antisemitismu a xenofobii. V roce 1997 mu byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy.

Učitel a spisovatel z Arzana, autor oblíbené knihy Já to doufejme ňák zmáknu (Io speriamo che me la cavo). Česky jeho kniha poprvé vyšla v dnes již neexistujícím nakladatelství Knižná dielňa Timotej.

V roce 2005 debutoval básnickou sbírkou Strychnin a jiné básně, za kterou obdržel Cenu Jiřího Ortena. O tři roky později publikoval  román Chyba, který se o tři roky později dočkal také komiksové podoby. Následovaly dva povídkové soubory, Zůstaňte s námi a Mapa Anny. V roce 2016 publikoval román Únava materiálu. Jeho knihy vyšly v angličtině, holandštině či polštině.

Joëlle Jolivet se narodila v roce 1965 ve francouzském Ivry-sur-Seine, kde také pracuje. Vystudovala grafický design na Akademii užitých umění v Paříži a litografii na Akademii krásných umění. Od té doby se zabývala knihami. Zajímala se stejně tak o ilustraci, typografii nebo tisk. Naproti tomu knihy nepsala, pouze dlouhodobě spolupracovala s autory jako Fani Marceau, a především s Jean-Lucem Fromentalem, se kterým pracovala na šesti knihách. Jolivet ve svých ilustracích spojuje humor a jednoduchost, avšak s dokumentární přesností. Nejčastěji ilustruje technikou linorytu. Vyšlo více než padesát publikací s jejími ilustracemi, z nichž většina je překládána do celého světa. Ilustrovala také mnoho obálek románů a čas od času pracuje pro noviny. Ocenění sklidila kniha J.-L. Fromentala 365 tučňáků s jejími ilustracemi, která vyšla v několika jazycích. Zvířata i kostlivci, ale také kostýmy, pohádky, příběhy shakespearovské i napínavé, vzdělávací tituly, knížky pro děti i pro mládež, to všechno spadá do jejího portfolia. Smysl pro humor zaručen.

Vystudovala ilustraci na UMPRUM v Praze, kde absolvovala také doktorské studium, jehož výsledkem je obrazová publikace pro děti Kniha vnímání. Kreslí a píše vlastní knihy nebo dělá autorské komiksy pro děti a dospělé. Spolupracuje s portugalským nakladatelstvím Planeta Tangerina, francouzským Édicions MeMo, italským Sigaretten Edizioni nebo českým nakladatelstvím LUX. Kromě toho maluje akvarely, tetuje a zkouší pracovat s airbrushem. Nevydrží dlouho u jedné techniky. Ráda tiskne na risografu. 

Studovala francouzštinu na jazykové škole v Brně, v roce 1983 začala studovat filozofii na Filozofické fakultě UK a fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK, v roce 1985 přešla na klasickou filologii na FF UK, kde v roce 1991 absolvovala s diplomovou prací Problém jednoty areté u Platóna (na dialogu Prótagoras). V letech 1995–2003 absolvovala tamtéž postgraduální studium, které zakončila disertační prací Mohou Múzy lhát? (Múzy v prooimiu Hésiodovy Theogonie). Od roku 1992 pracuje v Ústavu řeckých a latinských studií jako odborná asistentka. V současnosti přednáší starou řeckou literaturu, náboženství a filosofii na Karlově univerzitě. Je autorkou jedenácti básnických sbírek, píše také povídky, romány a knihy pro děti. Za knižní rozhovor s filosofem Karlem Flossem Bůh vždycky zatřese stavbou (Praha 2011) obdržela Cenu Nadace českého literárního fondu. V roce 2018 se stala první básnířkou města Prahy.

Mikaël Ollivier (1968, Versailles) je francouzský spisovatel, autor románů pro děti i dospělé. V mládí, kdy studoval střední školu s upraveným školním programem, aby se mohl profesionálně věnovat hudbě, se nadchl pro film. Když v roce 1984 zhlédl na velkém plátně film Vertigo Alfreda Hitchcocka, byl to pro něj šok. Jakmile se rozsvítila světla, strávil v sále dlouhé minuty o samotě a řekl si, že by jednou chtěl dělat právě „tohle“. Ale co „tohle“? To zatím nevěděl…

Po maturitě šel na filmovou školu a později chvíli pracoval jako filmový producent. V dětství a dospívání si literaturu spojoval se školním vzděláváním, nerad četl, ale první roky dospělosti z něj zejména díky románům Johna Steinbecka a Ernesta Hemingwaye udělaly vášnivého čtenáře.  Knihy, filmy… ono „tohle“, které v dobách svého dospívání hledal. Příběhy.

A tak se v pětadvaceti letech rozhodl všeho nechat a věnovat se pouze psaní. Psaní románů všech žánrů a pro všechny věkové kategorie, scénářů pro hrané i dokumentární filmy, pro televizi i film, scénářů komiksů… Na kontě má dnes dvaadvacet románů pro děti a dospívající. Na otázku, proč píše, Mikaël odpovídá, že proto, že mu jeden život nestačí.

Foto: Marine Michelis