Vystudoval Interaktivní grafiku na VOŠ Václava Hollara a Ateliér ilustrace a grafiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Absolvoval stáž v Birminghamu a na Berlínské Udk. Tvoří plakáty, ilustrace do časopisů, volné kresby, grafiky i autorské knihy. V současnosti se živí tetováním. Jeho autorská kniha Rufus zálesák (Baobab, 2020) se dostala do prestižního výběru BRAW Amazing Bookshelf mezinárodního veletrhu dětské knihy v Boloni.

Grafiku a ilustraci vystudovala v Lipsku a v Paříži.
Specializuje se na barevný dřevoryt.
 

Vystudovala, žije a pracuje v Toruni.
Nejproslulejší současná polská ilustrátorka a tvůrkyně autorských knih pro děti.
Pro její knihy je typický nosný konceptuální nápad, práce s intimním tématem a pečlivá kresba.
 

Typograf, grafický designer a vedoucí Laboratoře typografie na katedře vizuální komunikace VŠVU v Bratislavě. Věnuje se také organizování výstav, prednášekk a publicistice v oblasti grafického designu. Získal ocenění v soutěžích o Nejkrásnější knihy jak na Slovensku, tak v Čechách. Pro Baobab upravil a koncipoval knihy ve spolupráci s ilustrátorkou Danielou Olejníkovou. (Havětník a Bydlíme)

Joann Sfar je proslulý a velice plodný francouzský kreslíř, autor více než stovky komiksových seriálů i knih, spisovatel, hudebník a filmový režisér. Narodil se 28. srpna 1971 v Nice do rodiny sefardských a aškenázských židů. Jeho matka, populární zpěvačka Lilou, záhy zemřela, a tak vyrůstal s otcem a s dědečkem, vojenským lékařem ukrajinského původu. Po studiích filozofie pokračoval na pařížské Akademii (École nationale supérieure des Beaux-Arts). Je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů nové vlny francouzského komiksu devadesátých let. 

V roce 1990 spolu s šesti dalšími umělci založil nakladatelství L’Association. Na knihách spolupracoval s řadou dnes již světových výtvarníků a spisovatelů. Z jeho dílny vyšlo několik kultovních komiksových seriálů (v češtině např. Donžon, Malý upírek, Klezmer…). Některé z jeho knih jsou inspirovány autorovým židovským původem, všechny jsou pověstné skvělou lehkou kresbou, břitkým humorem a mnohými přesahy k filozofii, historii a vypravěčskému umění.

Vystudoval Communication Design na lisabonské College of Fine Arts. V roce 1999 spoluzaložil nakladatelství Planeta Tangerína, kde dodnes pracuje. Jeho knihy i ilustrace byl y oceněny mnohými náodními  mezinárodními cenami (získal např. Opera Prima a Non-fiction Awards na Boloňském knižním veletrhu, portugalskou Národní ilustrátorskou cenu anebo mírovou cenu Gustav Heinemanna.

Bioložka a spoluatorka knihy Venku. Když bylo Inez 3 roky odstěhovala se s rodiči do Alenteja, kde objevila všechny radosti života na venkově. Právě díky tomu se možná později zažala zajímat o přírodu. Ines vystudovala Biologii na Lisabosnké univerzitě a doktorát si udělala na oboru Ekologie. Studovala plazy, obojživelníky a savce. Pozorovala místa, kde žijí chameleoni, místa, kde se potulují a hnízdí, jejich zvyky a chování. Pracovala jako enviromentální poradce  a účastnila se výzkumů v oblasti životního prostředí. Doktorskou práci věnovala speciálnímu druhu myši, která žije pouze na iberském poloostrově. Nadále se věnuje svým oblíbeným tématům, a hledá také další: nová a neprobádaná...

Bioložka a spoluautorka knihy Venku. Maria vystudovala Biologii na Lisabonské univerzitě a dokotrát věnovala témuž oboru. Jejím tématem bylo studium vodních ptáků v povodí řeky Tajo (a specielně ty, kteří loví při přílivu).  Pak se dala na dobrodružnou cestu napříč ostrovy Madeiry a studovala tam zvláštní druhy mořských ptáků. Nedávno sama zakotvila na jiném ostrově: ve Velké Británii, kde začala pracovat pro Bird Life International. 

Maria prožila zatím téměř celý svůj život v Oeiras, blízko Lisabonu. Už jako dítě se začala zajímat o hmyz a rostliny, které nacházela na příměstských zahrádkách a prázdných prostranstvích v sousedství. Právě tato zkoumání ji spolu s četbou přivedly až ke studiu biologie...

Sophia de Mello Breyner Andresenová byla portugalská básnířka, drmatička a autorska lnih pro děti.

Narodila se v zámožné šlechtické rodině. Dětství prožila v Campo Alegre nedaleko Porta, kde rodina vlastnila rozsáhlé pozemky. Často také pobývala na letním rodinném sídle u pláže v Granje, které se často objevuje i v jejím díle. K literatuře ji přivedl dědeček z matčiny strany, čtvrtý vévoda z Mafry. Studovala klasickou filosofiina univerzitě v Lisabonu, ale studia nedokončila. Otevřeně se také angažovala proti salazarovskému režimu a po jeho pádu se nakrátko zapojila do aktivní politiky.

Literárně debutovala v časopise Cadernos de Poesia (Básnické sešity). První sbírku jejích básní (Poesia) vydal roku 1944 její otec.Přestože si získala světovou proslulost především jako básnířka, zasloužené pozornosti se dočkaly i její dětské knížky, původně psané pro autorčiných pět dětí. Andresenová je jako tvůrkyně knih pro děti zajímavá tím, že nepodceňuje fantazijní schopnosti malých čtenářů. Její příběhy jsou jak v slovní zásobě, tak ve vyšších rovinách textu prostoupeny poetismy a lyricko-reflexivními prvky, které dítě vtahují do magického světa za hranicemi každodennosti.

Tereza Šiklová (1996) vystudovala užitou malbu na SUPŠ a v r. 2020 ukončila jako bakalářka studium ilustrace a grafiky na UMPRUM. V r. 2018 pobývala na stáži na Glasgow School of Art. Autorské publikace: Strofy dřevěné sochy (2017), Země dlouhého bílého mraku (2017) (text: Eliška Prokopová), The alphabet is easy math (2018), Detective Story (2020), The Tree Tale (2021), Obr Gigant (2021). Uskutečnila výstavy: Self-awareness course (2019), Bike Jesus - společná výstava se Sofií Tobiášovou, Arizona Dream (2020), Klubovna - společná výstava s Darjanem Hardi Fruit makes you happy and better (2018), Na Hollaru - série autorských plakátů Běží Kůň Převalského pro kávu do Milovic... (2021), Milovická Nádražka.

Andrea Antinori je ilustrátor z Boloně narozený v malém městečku Recanati v roce 1992. Studoval v Urbinu, Boloni a v Barceloně. Od roku 2013 intenzivně pracuje jako ilustrátor a tvůrce autorských knih pro děti. Ve věhlasném nakladatelství Corraini vydal řadu bilderbuchů — od Je-li toto los (2015) až po Pomerančovník (2021). Antinoriho styl je jednoduchý (barevnost, stylizace, jazyk) s velkým smyslem pro rytmus a pointu. S humorem a lehkostí, s kterou jsou knihy budovány vědomě navazuje na tu nejlepší tradici autorských knih pro děti...

Na Univerzitě Palackého v Olomouci vystudovala nizozemskou a německou filologii, část studia absolvovala na Radboud Universiteit Nijmegen. Poté působila na kulturním a tiskovém oddělení Velvyslanectví Nizozemského království v Praze. Věnovala se práci pro redakci literárního měsíčníku PLAV, spolupracovala s Institutem divadelních umění, vydavatelstvím MF Dnes, sdružením Aspekt, DILIA aj. Mezi překládanými autory byli např. Alard Schröder, Anna Enquistová, Marion Altena a další. Pro Českou asociaci vzácných onemocnění přeložila z nizozemštiny populárně-naučnou knihu o lidském genomu "Všichni jsme GENiální" (P. Bory, G. Matthijs, Galén, 2018). V současnosti působí jako překladatelka a tlumočnice v Muzeu umění Olomouc. Tamtéž v rámci projektu SEFO přeložila z němčiny první svazek edice Fórum "Revize střední Evropy" (E. Brix, E. Busek, VUP, 2021). 

Prozaik, básník, dramatik, publicista a scenárista Andrej Platonov (vlastním jménem Andrej Platonovič Klimentov, 1899–1951) pocházel z jihoruského města Voroněž, kde prožil mládí, vystudoval na elektromontéra a publikoval první črty i verše. V rodné gubernii na počátku 20. let řídil meliorační a elektrifikační práce. Literatuře se začal naplno věnovat poté, co se v roce 1926 přestěhoval do Moskvy. Záhy tam uveřejnil svou první prozaickou knihu, nazvanou podle novely Jepifaňské splavy (Jepifaňskije šljuzy, 1927, česky 1970), a pracoval také na svém stěžejním románu z období válečného komunismu Čevengur (psáno 1926–1928, zahraniční vydání 1972, domácí 1988, česky 1995). Ten však kvůli skandálu kolem povídky Kterak Makar zapochyboval (Usomnivšijsja Makar, 1929, česky 1966), odsouzené Josifem Stalinem, už nevyšel. A nevyšla ani jeho pozdější novela o kolektivizaci sovětského venkova Stavební jáma (Kotlovan, psáno 1930, zahraniční vydání 1969, domácí 1987, česky 1988). Jí cestu ke čtenáři znemožnila mimo jiné povídka Co nám jde k duhu (Vprok, 1931, česky 1966), na jejíž okraj si Stalin připsal řadu hrubých nadávek adresovaných autorovi. Platonov byl pak na čas z veřejného literárního dění vyloučen. V letech 1932–1936 byl zaměstnán v moskevském trustu na výrobu vah a paralelně pracoval na románu Šťastná Moskva (Sčastlivaja Moskva, vydáno 1991). V roce 1934 se připojil ke spisovatelské výpravě do Turkmenské SSR, odkud si přivezl námět pro novelu Džan (psáno 1935, vydáno 1964, česky 1967) a několik dalších próz. V druhé polovině 30. let působil jako literární kritik. Za druhé světové války byl dopisovatelem armádních novin Krasnaja zvezda a vyšly mu hned čtyři prozaické sbírky. Avšak po válce se na něj znovu obořila kritika, tentokrát za povídku Návrat (Vozvraščenije, původně vyšla v časopise Novyj mir pod názvem Ivanovova rodina /Semja Ivanova/, 1946, česky 1964). Do konce života mu pak vycházely už jen dětské knížky s přepracovanými lidovými pohádkami.

Andrej Platonov zemřel v roce 1951 v Moskvě na tuberkulózu, stejně jako o šest let dříve jeho syn.

První posmrtný soubor jeho povídek vyšel v roce 1958. Mnohá díla nezveřejněná za autorova života mohla v Sovětském svazu vyjít až za perestrojky. První Platonovovy sebrané spisy se objevily v roce 2011. Kritické vydání vychází s velkými přestávkami od roku 2004.

Alena Machoninová vystudovala rusistiku na FF UK, tamtéž získala doktorát z komparatistiky. O ruské literatuře píše, přednáší a také ji překládá. Věnuje se především sovětské neoficiální poezii, lágrové próze a soudobému románu. Přeložila a svými doslovy doprovodila díla Tamary Petkevičové, Andreje Platonova, Mariji Stěpanovové, Ljudmily Ulické, Oksany Vasjakinové aj. S Janem Machoninem sestavila antologii básníků lianozovské školy Zloději všedních okamžiků (2015), k vydání připravila Dějiny ruské moderny (2022) své učitelky Miluše Zadražilové. Za prózu Hella (2023) získala cenu Nadace Českého literárního fondu a ocenění Magnesia litera v nominaci Kniha roku. Pravidelně přispívá do časopisů A2 a Host.

Diskuse s Alenou Machoninovou o její knize Hella (2023), která je na první pohled pátráním po osudu české německé Židovky Heleny Frischerové, podle níž Jiří Weil napsal svou Ri, hrdinku Moskvy-hranice (1937), a která sama psala – básně i prózu o deseti letech strávených v sovětských lágrech. Kniha však není dokument. A pokud něco dokumentuje, pak autorčinu cestu k hrdince, vedoucí přes jiné knihy a reflexi vlastního života v putinovském Rusku.