Magdaléna Platzová vyrostla v Praze. Je dcerou spisovatelky Edy Kriseové a dokumentaristy Josefa Platze. Po studiu filozofie a krátké herecké kariéře působila jako novinářka v Literárních novinách a Respektu Je mimo jiné autorkou románů Aaronův skok, Anarchista a Druhá strana ticha, dvou povídkových knih a dětské knihy Toník a jeskyně snů. Od roku 2009 žije se svým manželem a třemi dětmi v Lyonu.

Básnířka a prozaička Krisztina Tóthová patří k předním autorkám současné maďarské literatury. Jako básnířka debutovala v roce 1989 sbírkou Őszi kabátlobogás (Podzimní vlání kabátu), následovaly sbírky A beszélgetés fonala (1994, Nit rozhovoru), Az árnyékember (1997, Stínový člověk) či Magas labda (2009, Vysoký míč). Výbor z dosavadní básnické tvorby vyšel pod jménem Porhó (2001, Prašan), za tuto knihu získala Tóthová cenu Palládium. Její samostatnou prozaickou prvotinou je povídkový soubor Vonalkód (Čárový kód) z roku 2006, který byl přeložen do několika evropských jazyků včetně češtiny, následovaly další prozaické knihy Hazaviszlek, jó? (2009, Pojď, já tě vezmu domů), Pixel (2011) a Pillanatragasztó (2014). V roce 2013 vydala svůj první román Akvárium, který rok poté vyšel i v češtině. Kromě psaní, publicistiky a překladu z francouzštiny se věnuje také výrobě vitráží a restaurátorství.

Za svou tvorbu získala Krisztina Tóthová řadu ocenění; z těch nejvýznamnějších bychom mohli jmenovat cenu Attily Józsefa (2000), cenu Palládium (2001) či cenu Sándora Máraiho (2007). V roce 2009 byla vyznamenána Vavřínovým věncem Maďarské republiky a v roce 2011 byla jmenována členkou Széchenyiho literární a umělecké akademie, přidruženého ústavu Maďarské akademie věd.

Spisovatel a básník švýcarského původu Blaise Cendrars byl mimo jiné velký cestovatel a dobrodruh. V sedmnácti letech se vydal do Moskvy, živil se jako performer, námořník, včelař nebo reportér, za první světové války vstoupil do cizinecké legie, byl zraněn a přišel o ruku. To vše se odráží v jeho próze. Česky vyšly jeho knihy Člověk zasažený bleskem, Panama aneb Dobrodružství mých sedmi strýců, Svět dobrodružství, Uříznutá ruka, Zlato: Podivuhodný příběh generála Johanna Augusta Sutera. Jeho poezie (česky výbor V srdci světa) je prodchnuta nesmírnou zvídavostí a neustálým hledáním nových technik. Malé černošské pohádky vydal poprvé v roce 1929. Neopakovatelným způsobem v nich vypráví legendy a příběhy nejstaršího kontinentu. Můžeme v nich slyšet rytmus afrických písní, houpavý krok žen, kradmý krok zvěře, zpěv myší, vítr prohánějící se nad vyprahlou zemí a také kroky lstivých i hloupých lidí a v neposlední řadě smích dětí. Dětí, které tyto příběhy poslouchaly a stále poslouchají. 

Bioložka a spoluatorka knihy Venku. Když bylo Inez 3 roky odstěhovala se s rodiči do Alenteja, kde objevila všechny radosti života na venkově. Právě díky tomu se možná později zažala zajímat o přírodu. Ines vystudovala Biologii na Lisabosnké univerzitě a doktorát si udělala na oboru Ekologie. Studovala plazy, obojživelníky a savce. Pozorovala místa, kde žijí chameleoni, místa, kde se potulují a hnízdí, jejich zvyky a chování. Pracovala jako enviromentální poradce  a účastnila se výzkumů v oblasti životního prostředí. Doktorskou práci věnovala speciálnímu druhu myši, která žije pouze na iberském poloostrově. Nadále se věnuje svým oblíbeným tématům, a hledá také další: nová a neprobádaná...

Jiří Dvořák se narodil v roce 1970 ve Frýdlantu. Dětství prožil v Praze; chtěl se stát botanikem nebo autorem dobrodružných románů. V roce 1993 absolvoval obor rostlinné biotechnologie na Vysoké škole zemědělské; tam pochopil, že vědcem nebude. Pracoval jako korektor a později jako redaktor v řadě periodik; nyní je šéfredaktorem časopisu Naše krásná zahrada.
Svou náklonnost k biologii a k dobrodružství spojil v psaní knih, v nichž často prostřednictvím příběhů vypráví o přírodě. Žije v Praze, rád fotografuje, spí a mlčí.
Knihy: Plesk! (ABR, 1997), Kvítka z čertovy pohádky (vlastní náklad, 2002), Slepice a televize (Baobab, 2003), Zpátky do Afriky! (Baobab, 2005), Minimax a mravenec (Baobab, 2009), Stromovka (s Terezou Horváthovou, Baobab, 2010), Rostlinopis (Baobab, 2012), Jak zvířata spí (Baobab, 2014), Havětník (Baobab, 2015), Bydlíme! (Baobab, 2019), Slunečnice (Baobab, 2020).
Byl několikrát oceněn Zlatou stuhou, nominován na Literu za dětskou literaturu, za rozhlasové
pohádky získal cenu Grand Prix Bohemia.

Absolventka Fakulty grafiky Akademie výtvarného umění ve Varšavě. Kreslí a píše knihy pro děti i dospělé. V roce 2016 byla nominována na prestižní cenu Astrid Lindgren Memorial Award. Ola Cieślak! To je vážně chytrá holka, bystrá jak vodopád! (Grażka Lange)

Annet Schaap (Ochten, 1965) je nizozemská spisovatelka a ilustrátorka. Studovala na výtvarné akademii v Kampenu a později na Královské akademii výtvarných umění v Haagu. Jedním z jejích učitelů byl významný nizozemský kreslíř Peter van Hugten. Protože vždy tíhla ke psaní, absolvovala v letech 1995–1999 také kurzy na Odborné spisovatelské škole Colofon v Amsterdamu.

V roce 1988 ilustrovala svou první dětskou knihu Joppe, Julia a Jericho rakouské spisovatelky Christine Nöstlinger. Později ilustrovala knihy celé řady autorů, například Francine Oomen, Jacquese Vriense, Mieke van Hooft, Paula Biegela nebo Astrid Lindgrenové.

V roce 2017 debutovala jako spisovatelka románem pro děti Lampje (Lampička). Za tuto knihu získala v roce 2018 cenu Nienke van Hitchum Prijs, udělovanou každé dva roky za nejlepší knihu pro čtenáře od třinácti let, dále Woutertje Pieters Prijse za nejlepší nizozemsky psanou knihu pro děti a mládež a ocenění Kniha roku pro děti a mládež v rámci soutěže Gouden Griffel (Zlaté pisátko). Stala se první autorkou, která získala cenu Woutertje Pieters Prijse za debutový román a zároveň druhou autorkou v historii, která získala všechny tři ceny za jednu knihu (prvním byl Peter van Gestel s knihou Winterijs v roce 2001). V témže roce si Lampička vysloužila ještě vlámskou cenu za nejlepší dětskou knihu Boekenleeuw (Knižní lev).

Annet Schaap později vydala také obrázkovou knihu De boom met het oor (Strom s uchem, 2019) s ilustracemi Philipa Hopmana a autorskou knihu De meisjes (Dívčiny, 2021).

Foto: Bonnita Postma

se narodila v roce 1995 v německém Chemnitzu. V roce 2015 zahájila studium komunikačního designu na Univerzitě umění a designu v Halle a pod vedením prof. Georga Barbera (ATAK) se stále více přikláněla k ilustraci. V letech 2021 a 2022 strávila dva semestry v ateliéru ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM a díky četným kontaktům na českou ilustrátorskou scénu se rozhodla zde pokračovat také v magisterském studiu.
V její práci je patrný obdiv k řemeslnému umění, například zpracování textilu nebo procesu výroby knihy, jež promítá do svých kreseb a tisků.