Mgr. Tereza Říčanová, Ph.D., pochází z Prahy, ale už víc než dvacet let žije na statku v Mezné na Vysočině. Vystudovala ilustraci a grafiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Jiřího Šalamouna. Doktorský stupeň absolvovala na UMPRUM v ateliéru ilustrace a grafiky. Umělecká tvorba Terezy Říčanové zahrnuje pestrou škálu uměleckých oblastí. Jednou z nich je tvorba knih pro děti, které píše a ilustruje. Z autorských knih můžeme jmenovat například: To je Istanbul (2018), Obrazy světa (2016), Psí knížka (2014), Velikonoční knížka (2012), Noemova archa (2010), Měsíček svítí (2008), Vánoční knížka (2008), Kozí knížka (2005). Hraje svérázné divadelní představení O vlku Šediváku a Černé paní. Energickou teatralitu přenáší rovněž do lektorování výtvarných workshopů. Vedle ilustrací dětských knížek se dlouhodobě věnuje malbě, a to dvěma tematickým okruhům – rostlinám a snům. Dominantními výtvarnými technikami jsou v tvorbě autorky grafika a podmalba na skle. Od roku 2019 lze Tereze přisoudit i roli tanečnice: v divadle Ponec tančí s Barbarou Látalovou představení Kozí kraviny. Ve stejném roce obdržela cenu Nadace M. Šaška za návrh Kravské knihy, kterou připravuje k tisku. V minulosti získala ocenění Nejkrásnější kniha ČR či Zlatá stuha. Její obrazové album Noemova archa bylo nominováno na cenu Magnesia Litera.

Portugalština jako most mezi Starým a Novým světem! Ve své odborné činnosti se po něm pohybuje Šárka Grauová (1965), česká vysokoškolská učitelka, portugalistka (romanistka) a také překladatelka z portugalštiny. Přednáší na Ústavu románských studií FF UK v Praze. Jejímu vědeckému zájmu se těší zejména portugalsky psaná literatura. V roce 1988 ukončila studium angličtiny a portugalštiny na FF UK v Praze.. Překládá z angličtiny a portugalštiny (mj. G. Steiner, Machado de Assis, M. de Andrade, V. Ferreira, Ch. Buarque, Lima Barreto). Ve spolupráci s nakladatelstvími Torst a Triáda řídí edici Lusobrazilská knihovna, v níž vycházejí díla portugalských a brazilských autorů.

Radůza, vlastním jménem Radka Vranková, je česká zpěvačka, šansoniérka, písničkářka, harmonikářka a hudební skladatelka. Kromě skládání vlastních písní se věnuje také komponování vážné a scénické hudby, jakož i studiu lidové hudby různých evropských národů.

František Tichý (nar. 1969 v Praze), od svých šestnácti let pracuje s dětmi a mládeží – nejprve jako vedoucí oddílu a letních táborů. Po absolvování oboru učitelství biologie-chemie na Přírodovědecké fakultě UK s přáteli v roce 1993 založil a dodnes vede alternativní gymnázium Přírodní škola.

Vznik a dobrodružné začátky této netradiční školy popsal v knize Přírodní škola – cesta jako cíl (Geum, 2012). Na ní navázala kniha Výchova jako dobrodružství aneb to se v té Přírodní škole učíte na stromech? (Geum, 2017), která není jen shrnutím pedagogických principů a zkušeností, na kterých jeho práce stojí, ale obsahuje celou řadu vzpomínek a veselých i neveselých příhod, které autor s dětmi zažil.

Kromě práce s dětmi František rád hraje na kytaru a zpívá (obvykle také s dětmi), rekreačně běžkuje, plave a chodí do přírody. Zajímá se ale i o astronomii, biologii a moderní fyziku.

Jeho literární tvorba se obrací především k mladým lidem. Samizdat Můj přítel Dominik (2008) kombinuje prvky křesťanské teologie a fantasy. Do povědomí ale vešel až román Transport za věčnost (Baobab 2017), který přibližuje osudy party kluků v době protektorátu. V jeho rámci propojuje svět židovských rodin – ústící do internace části hrdinů v terezínském ghettu a příběhu křesťanské rodiny zapojené do odbojové činnosti. Příběh čerpá z autentických historických materiálů. Kniha obdržela ocenění Magnezia litera v kategorii knih pro děti a mládež v roce 2018, na podzim 2019 vyšel její překlad v polském Krakově, v roce 2020 pak v Bulharsku..

František se editorsky se podílel také na vydání sbírky básní čtrnáctiletého terezínského vězně Hanuše Hachenburga, Hned vedle bílá barva mráčků (druhé – anglicko-české vydání obdrželo první místo v soutěži o nejkrásnější knihu roku 2013) nebo zpracování pozůstalosti po odbojáři a zakladateli rozhlasových rozcviček Josefu Janu Kratochvílovi Dopisy z dáli. Obě tyto postavy se staly hrdiny právě výše zmíněného románu Transport za věčnost. Shromažďování materiálů o Petru Ginzovi se věnoval za podpory celé řady dalších lidí několik let a výsledkem byla Petrova biografie Princ se žlutou hvězdou (Geum, 2014), která obdržela ocenění Zlatá stuha v kategorii literatura faktu pro děti a mládež.

Pro mládež napsal a se studenty ze školy i zinscenoval také tři divadelní hry – Terezínské zvony odehrávající se v terezínském ghettu na domově Nešarim, Návštěva z pravěku, která kombinuje osudy Petra Ginze a příběh jeho stejnojmenného románu a Podzimní příběh odehrávající se na sklonku roku 1989 v Praze.

Jan Machonin (1976) se narodil v Praze. Vystudoval Ruská a východoevropská studia na Univerzitě Karlově. Zájem o ruskou literaturu a kulturu jej přivedl do Moskvy, kde žil s přestávkami v letech 2007–2023. Vyšly mu básnické sbírky Psi v Davosu (Petrov, 2003) a Pomalý sešit (Opus, 2024). Dlouhodobě se věnuje překladu z ruštiny a francouzštiny. Přeložil mimo jiné pětidílný cyklus Kolymské povídky Varlama Šalamova (G+G, 2012–2019), prózy švýcarské spisovatelky Agoty Kristofové Velký sešit, Třetí lež (Mladá fronta, 1995, 2001) a Včera (Akropolis, 2024), kroniku Nikolaje Leskova Až se hnou vody (Academia, 2024), výběr z poezie ruského básníka Alexandra Makarova-Krotkova Co můžu říct (Petrkov, 2015) či knihu vzpomínek a úvah malíře Viktora Pivovarova Zamilovaný agent (Torst, 2018). Společně s Alenou Machoninovou sestavil a přeložil antologii poezie básníků lianozovské školy Zloději všedních okamžiků (Arbor vitae, 2016).

Etgar Keret se narodil v Tel Avivu. Oba jeho rodiče přežili holocaust, v němž přišli o celé své rodiny. Své tři děti, z nichž je Etgar nejmladší, rodiče vedli k tomu, aby šly za svým cílem, byly čestné a věřily si. To dokonale ilustrují osudy jeho sourozenců – zatímco ortodoxní sestra je matkou jedenácti dětí, bratr se hlásí k anarchistům protestujícím proti izraelské přítomnosti na Západním břehu a v pásmu Gazy a zasazujícím se o legalizaci marihuany.
Psát začal Etgar dle vlastních slov proto, aby svým způsobem unikl životu. Publikuje od roku 1991 a záhy se stal téměř kultovním autorem mladých Izraelců, přičemž kritika na jeho tvorbě oceňuje zejména sarkastický vtip, šokující upřímnost a překvapivé zápletky. Doposud má na svém kontě čtyři sbírky kratších próz, dva komiksy, jednu knihu pro děti, jeden muzikál a několik filmů. Jeho díla byla přeložena do mnoha jazyků (včetně čínštiny a hindštiny). Etgar Keret byl hostem 11. ročníku Festivalu spisovatelů Praha.