Houby sobě (a dětem)

Hlásíme velkou radost. Myko. Kompletní zpravodaj ze světa hub Jiřího Dvořáka s ilustracemi Daniely Olejníkové získalo první místo v kategorii non-fiction na veletrhu dětské knihy v Boloni. 

Když se houby rozhodly vzít si konečně slovo a založit první časopis, který by byl nejen o houbách, ale také pro houby, netušily, že budou mít takový úspěch i u lidských čtenářů. Bologna Ragazzi Awards každoročně oceňují to nejlepší, co se na poli obrazových knih pro děti urodilo. Letos bylo přihlášeno 3355 titulů z celého světa. Houby si toho velice váží, alespoň si je snad už lidé přestanou plést s rostlinami!

Rozhovor s Jiřím Dvořákem

Kdo otevře Myko, najde ročník časopisu, který píší a vydávají houby. Jak tahle podoba vznikla?
Od začátku bylo jasné, že výsledkem nemá být dětský atlas hub. Proto jsem hledal formu, která by měla vtip, žánrovou pestrost a zároveň by mi dovolila napsat všechno, co jsem v textu chtěl mít. Trvalo to docela dlouho a zavedlo mě to do několika slepých uliček. Když konečně přišel nápad, že by to mohl být magazín s podtitulem Houby sobě, měl jsem blažený pocit, že už mám způli hotovo. Což, jak se později ukázalo, byl omyl.

Liší se noviny, které vydávají houby, od těch lidských?
Pokud jde o témata, ano: lidské časopisy se totiž nepochopitelně málo věnují houbám. Ale pokud jde o rubriky, těžko najít velké rozdíly. Houby se zabývají domácí i zahraniční politikou (tam je zajímají hlavně vztahy s lidmi), ale taky zahrádkařením, kulturou nebo sportem. A nechybí jim ani společenská rubrika: hledají třeba Miss Houbu. Všechny noviny na světě jsou si zkrátka podobné…

Jak těžké bylo v takhle mnohožánrové knížce uhlídat věcnou správnost?
Zatraceně těžké. Naštěstí text četl mykolog Ondřej Koukol a ten mi nic neodpustil. Díky!

Dozvěděl jste se při psaní něco o houbách?
Spoustu věcí. Ta nejdůležitější je od zmíněného Ondřeje Koukola. Když jsme se potkali poprvé, řekl mi: „Hlavně o houbách neuvažujte jako o nějakých zvláštních rostlinách.“ Tím přesně vystihl chybu, které jsem se dopouštěl – ostatně asi nejen já –, a tak trochu mě nasměroval v dalším psaní. Často si na tu jeho větu vzpomenu, třeba zrovna když jsem v lese na houbách.

Měl by si tuhle základní poučku odnést i čtenář Myka?
Proč ne. Ale taky bych byl rád, kdyby po přečtení knížky věděl, že houby představují tajemnou, krásnou a zajímavou říši a že mnohé z nich stojí za to hledat, vyfotit, ochutnat… zkrátka prozkoumat všemi smysly. A taky by mě potěšilo, kdyby ho čtení bavilo. Protože Myko je – nebo aspoň má být – zábavná knížka.