Chobotnice už potřebuje poličku — Rozhovor s Magdalenou Rutovou

Asi si říkáte, na co by hlavonožec na mořském dně potřeboval poličku. Na všechny ty ceny přece.
Já, chobotnice Magdaleny Rutové získala v loňském roce Zlatou stuhu, nyní se jí dostalo zvláštního ocenění na veletrhu dětské knihy v Boloni, čímž se zařadila mezi tři nejlepší knihy v kategorii próza. Vzhledem k tomu, že do soutěže BolognaRagazzi Awards bylo letos přihlášeno přes tři tisíce titulů z celého světa, není to na jednu chobotnici špatný výkon. 

Její autorka Magdalena Rutová si zase z výročních cen Czech Grand Design odnesla ocenění Ilustrátor/ka roku. 

Zeptali jsme se chobotnice, co na všechny ty ceny říká:
Od té doby, co jsem dopsala svou knížku, mi občas volají různí homo sapiens a důležitě mi oznamují, že získávám cenu. Nevěděla jsem, že psaní knížek je ve skutečnosti soutěž. Ale samozřejmě se nebráním, když někdo o mé knížce říká, že je strašně chytrá a vtipná. Třeba to popíchne i ostatní zvířata, aby se naučila číst a psát. Jen mě trošku překvapilo, jak ty ceny za nejlepší knížku vypadají. Zatím jsem od lidí dostala dva zlaté špendlíky, sametový obal, čtyři ozdobené papíry s mým jménem a jeden balonek na kovové tyčce (ten už se vyfoukl). Asi nemohli přijít na žádný dobrý dárek, to se stává. Každopádně děkuji!

Chobotnice si s poličkou hravě poradí, ukázalo se totiž, že mít osm končetin je při mnoha činnostech nečekaně praktické. Co ale Magdalena Rutová, když má končetiny jen čtyři, a z toho ještě dvě levé? Odpověděla nám:
Mám radost především z toho, že knihu lidé čtou. Získat ocenění je příjemné, ale na každodenní život to žádný vliv nemá. Myju nádobí, třídím prádlo a snažím se uspořit co nejvíc času na kreslení – stejně jako předtím.

Která role je těžší – spisovatelská, nebo ilustrátorská?
Psaní jsem nestudovala, nikdy jsem neměla ambice stát se spisovatelkou, a možná i proto u psaní vůbec netrpím. Píšu, když je to potřeba. Otevřu si Word a snažím se jen, abych napsala to, co chci opravdu říct. Bránit se musím jen spoustě blbých vtipů, které mě napadají, a psát jen třeba každý pátý.

U ilustrování je už na začátku problém s formou – tužka, fixy, akryl, linoryt, nebo zkusit něco úplně nového? V každé fázi kreslení znova přemýšlím, jak dál. Pořád mi věci nejdou kreslit tak, jak bych chtěla. Kolo i auto si musím vždy znova googlovat, stejné je to se zvířaty. Perspektiva pokulhává. Stylizace je funkční zbraň, ale pokud se za ní schovává nezručný kreslíř, je to poznat. Na druhou stranu, válčení s technikou mě při kreslení udržuje v soustředěném stavu.

A jaké jsou další plány?
Chtěla bych dál dělat to, co dělám. Uvidíme, jestli je to plán slučitelný se životem.

Tak tady to máte, chobotnice, Magdalena i Baobab si cen velmi váží a mají v plánu dál dělat to, co dělají. Chobotnice k tomu dodává, že kdyby mezi homo sapiens nebyli žádní čtenáři, nebyly by ani ceny. A tak vám čtenářům moc děkuje.