Narodil se v martinickém hlavním městě Fort-de-France, kde také až na období několikaletého studia v Paříži (humanitní vědy a sociologie) prožil celý život. Už v době, kdy vyšla jeho prvotina Kronika sedmeré bídy (1986), a pak i po celý život, pracoval jako vychovatel mladých mužů propuštěných z vězení. Za jeho třetí román Texaco mu v roce 1992 byla udělena nejprestižnější francouzská literární cena (prix Goncourt). Každá z nových knih Patricka Chamoiseaua (Devatero vědomí ptáka Malfiniho, 2009; Crusoova stopa, 2012) přesvědčuje čtenáře, že minulost není nikdy tak monotematická, jak se na první pohled může zdát, a často nabízí otázky, které v oživených archetypálních obrazech minulosti (vypravěč, kterému došel dech, nebo starý otrok, který touží po znovuzrození, či černošský Robinson atd.) mohou evokovat znovu něco nového a aktuálního. Chamoiseau se zřetelně liší od svých antilských souputníků (Edouard Glissant, Raphaël Confiant, Maryse Condé, Kettly Mars) silou své básnické obrazotvornosti, živým autentickým vyprávěním, neotřelým jazykem a především postojem k životu, v němž je možno vidět a prožít obě stránky černobílého protikladu současně. Tento pohled na svět stojí na předpokladu, že člověk je dobrý (někteří si pouze myslí, že jsou o něco lepší) a lidská povaha je mnohostranná. Autorův optimismus se vyhýbá zjednodušeným závěrům a je jednoznačně nesmiřitelný pouze k nelidskosti.

František Tichý (nar. 1969 v Praze), od svých šestnácti let pracuje s dětmi a mládeží – nejprve jako vedoucí oddílu a letních táborů. Po absolvování oboru učitelství biologie-chemie na Přírodovědecké fakultě UK s přáteli v roce 1993 založil a dodnes vede alternativní gymnázium Přírodní škola.

Vznik a dobrodružné začátky této netradiční školy popsal v knize Přírodní škola – cesta jako cíl (Geum, 2012). Na ní navázala kniha Výchova jako dobrodružství aneb to se v té Přírodní škole učíte na stromech? (Geum, 2017), která není jen shrnutím pedagogických principů a zkušeností, na kterých jeho práce stojí, ale obsahuje celou řadu vzpomínek a veselých i neveselých příhod, které autor s dětmi zažil.

Kromě práce s dětmi František rád hraje na kytaru a zpívá (obvykle také s dětmi), rekreačně běžkuje, plave a chodí do přírody. Zajímá se ale i o astronomii, biologii a moderní fyziku.

Jeho literární tvorba se obrací především k mladým lidem. Samizdat Můj přítel Dominik (2008) kombinuje prvky křesťanské teologie a fantasy. Do povědomí ale vešel až román Transport za věčnost (Baobab 2017), který přibližuje osudy party kluků v době protektorátu. V jeho rámci propojuje svět židovských rodin – ústící do internace části hrdinů v terezínském ghettu a příběhu křesťanské rodiny zapojené do odbojové činnosti. Příběh čerpá z autentických historických materiálů. Kniha obdržela ocenění Magnezia litera v kategorii knih pro děti a mládež v roce 2018, na podzim 2019 vyšel její překlad v polském Krakově, v roce 2020 pak v Bulharsku..

František se editorsky se podílel také na vydání sbírky básní čtrnáctiletého terezínského vězně Hanuše Hachenburga, Hned vedle bílá barva mráčků (druhé – anglicko-české vydání obdrželo první místo v soutěži o nejkrásnější knihu roku 2013) nebo zpracování pozůstalosti po odbojáři a zakladateli rozhlasových rozcviček Josefu Janu Kratochvílovi Dopisy z dáli. Obě tyto postavy se staly hrdiny právě výše zmíněného románu Transport za věčnost. Shromažďování materiálů o Petru Ginzovi se věnoval za podpory celé řady dalších lidí několik let a výsledkem byla Petrova biografie Princ se žlutou hvězdou (Geum, 2014), která obdržela ocenění Zlatá stuha v kategorii literatura faktu pro děti a mládež.

Pro mládež napsal a se studenty ze školy i zinscenoval také tři divadelní hry – Terezínské zvony odehrávající se v terezínském ghettu na domově Nešarim, Návštěva z pravěku, která kombinuje osudy Petra Ginze a příběh jeho stejnojmenného románu a Podzimní příběh odehrávající se na sklonku roku 1989 v Praze.