ilustrace

Radůza – Čáp nejni kondor

Již v létě vydá Radůza v Baobabu své vzpomínky na dětství s názvem Čáp nejni kondorJako třetí svazek edice Mi.Mo nakladatelství Baobab vychází dvanáct povídek o dětství svébytné písničkářky, muzikantky a textařky Radůzy Čáp nejni kondor. Dětství na venkově očima hubené svéhlavé holčičky, která  na život už ve čtyřech letech jasný názor, historky čistě rodinné i vesnické přetavené do krátkých povídek, ve kterých přesvědčivě a s humorem načrtává realitu sklonku 70. let a zároveň citlivý literární obraz svých prarodičů i rodinných peripetií

Dalo se tušit, že se dětství téhle divoké muzikantky neodehrávalo ve vzorově panelákové šedi sedmdesátých let, pro její generaci tak příznačné. Také se dalo tušit, že Radůza vládne temperamentním prozaickým talentem. Své vzpomínky na rané dětství přetavila do dvanácti povídek, v nichž očima malé hubené svéhlavé holky, která na životve čtyřech letech svůj dosti jasný názor, popisuje lapidárně úsečným a přitom humorným stylem historky čistě rodinné: život u babičky a dědy na vsi se závanem starých časů, strejdu, kterému táhla kořalka z pusy, vzdálený rozvod rodičů, blechy i úmrtí domácích psů, sousedy, pouť...

Není to však rozhodně nějaké sentimentální vzpomínání: na to je ještě mladá, spíš věrný otisk přesně odpozorovaných vzpomínek, které nijak nebilancují, nýbrž prostě jsou. A podařilo se jí zaznamenat tu dobu (stále ještě relativně blízkou, ale pro generace mladší vlastně už prehistorickou) obzvlášť přesně a živě.

Popisuje babičku a dědu, jejich stále ještě venkovský způsob života, od všudypřítomného koloběhu: zabíjení králíků, nemoci psů, malých  vesnických  katastrof  – požárů, úmrtí – po nepodstatné detaily přenášející nás do atmosféry vesnice, která dnes už v podstatě zanikla... lampička posraná od much, pacička zabitého králíka rozežraná červy, smetání drobků z igelitového ubrusu. Podařilo se jí ale ještě mnohem víc: na tomto živém základě stvořila ze svých vzpomínek neméně živé postavy: dědu, přesvědčeného komunistu, který se zřejmě vymyká z průměru svou svéhlavou povahou, laskavou, životem trochu utýranou babičku, a především tu hubenou holku, kterou rodiče tak trochu odkládají, než si vyřeší své osobní problémy, která nechce nic jíst a působí babičce trápení příliš citlivou, příliš divokou povahou...

Radůza o čtení

My máme na záchodě vždycky spoustu čtení. Abysme se nenudili, když kadíme. Já si tam taky čtu. A proto je dobře, že máme záchody dva. Nejlepší časopis je Dikobraz. U dědy a u babičky to nejni takový. Záchod je v chlívě a musí se tam přes dvůr. Je prkennej a číst se tam nedá, protože je tam tma. Člověk sedí a kouká na uhlí. Je složený v koutě, co dřív stávaly krávy. V zimě je to dost nepříjemný. Ale jak ubejvá uhlí, blíží se jaro, je teplo a člověk tak nevymrzne, když běží přes dvůr. A Dikobraz děda s babičkou taky nemaj. Jenom Haló sobotu. Ale tu nesmim dědovi číst, aby moh luštit křížovku.

Můžu si ale pučovat jeho knížky. Má jich spoustu. Nejlepší jsou Povídky od Němcový a Kytice. Ale už jsem četla i Švejka, Annu Kareninu a Psohlavce. Toho Lomikara jsem se dost bála. Naši vůbec nevěděli, že už si čtu. Ani děda s babičkou. Mysleli, že jenom znám písmenka. Jenže teď už mi jsou čtyry, tak jsem se naučila i slova.Když někdy musim do školky, dá mi soudružka učitelka pohádky, abych je četla dětem. Většinou těm dědovejm knížkám nerozumim, ale stejně je čtu. Potom porád votrapuju a ptám se na různý slova, co nevim, co znamenaj. Revoluce, špičatý nůsek, hejtu a voni se divěj, kde jsem to sebrala. Ale já to neřikam, kde. Třeba by mě pak nenechali chodit do školy a já bych nedostala aktovku. A mně se jednou zdálo, že ta aktovka je lítací. Že když si ji vemu na záda, tak začnu moct lítat. A to potřebuju vyzkoušet. 

archiv událostí