ilustrace

Linoschnitt Banská Stanica.sk

Potřetí jsme si vystřihli týden na konci léta v Banskej Štiavnici.
Přímo na nádraží vybudovaném v rámci poválečné Trati mládeže.
Satinýrka přímo v hale, kteráslouží jenom zřídkakdy jako čekárna. Vlak, tedy motorákfamiliérně Anča se zde otočí čtyřikrát. (Trať zde končí, i když v dálce za železniční zarážkou se kouří z komína a vzniká iluze, že přijíždí první parní lokomotiva.) Jízdenky se ještě prodávají a výpravčí zde byt s balkonem plným kytek.
Bydlet a dělat přímo na nádraží. Kreslit, rýt, tisknout. Pít jedno koťogo za druhým, kouřit na stinném peroně a koukat se na prosluněný kopec naproti.
V hale roztahané papíry, tisky, rydla, hadry, noviny, notebook připojen k staré hi-fi soupravě a  podivná akustika nádražní haly (Dead Brothers, C V Stoneking, všechnomožný).
Ideální čas na práci je noc, horko trochu opadne, mouchy vyžene průvan (jinak končí přilepené v barvě, která je neúprosně láká), telefony přestanou zvonit ( ho mám vypnutý celý týden). Dělá a tiskne se dost živelně, jsme tu na pět pracovních dnů, není čas váhat.
Jádro naší tlupy tvoří Palo Čejka, Jan Čumlivski a . Minulý rok se přidal Tomáš Klepoch a Matúš Maťátko. Pan domácí je Svatopluk Mikyta, ten taky odbíhá k rytí a tištění. O Čejkovi a Čumlivském napíšu zvlášť, nikdo to jinak neudělá…
Čejka tiskne několik barev z jedné desky. Krystaly a květiny.
Čumlivski posouvá rastry, míchá barvy a zvostra vypráví.
Klepoch zručně ryje psa s vystrčeným pyjem a Maťátko ostrým tahem mouchu masařku.

Konec léta je na Banské stanici zasvěcen linorytu. Zdánlivě mimo čas a prostor.

Linoschnitt žije!