Radůza, Dagmar Urbánková / Čáp nejni kondor

Svébytná písničkářka, muzikantka a textařka Radůza napsala třináct povídek o svém dětství. Přesvědčivě v nich načrtává realitu sklonku 70. let. Očima hubené svéhlavé holčičky, která už ve svých čtyřech letech má na život jasný názor, a jejím prostřednictvím Radůza vypráví historky rodinné i vesnické a načrtává citlivý literární obraz svých prarodičů i rodinných peripetií.
V povídkách s lapidárními názvy (Veranda, Kondor, Zavinovačka atd.) vykresluje babičku a dědu a především jejich venkovský způsob života – od všudypřítomného koloběhu: pouť, narozeniny, práce na dvoře, zabíjení králíků, nemoci psů, malé vesnické katastrofy (požáry, úmrtí) po nepodstatné detaily, jako smetání drobků z igelitového stolu, které však dodávají textu naprosto hmatatelný rozměr a přenášejí nás do atmosféry vesnice, která dnes už v podstatě zanikla. 
Podařilo se jí ale ještě mnohem víc: na tomto živém základě stvořila ze svých vzpomínek neméně živé postavy: dědu, přesvědčeného komunistu, který se zřejmě vymyká z průměru svéhlavostí, laskavou, životem trochu utýranou babičku, a především tu hubenou holku, kterou rodiče tak trochu odkládají, než si vyřeší své osobní problémy, která nechce nic jíst a působí babičce trápení příliš citlivou, příliš divokou povahou...  
Knihu ilustrovala Dagmar Urbánková. 

Recenze: 

Markéta Pilátová – Čáp nejni kondor
Lidové noviny, s. 32, 13. 08. 2011
Písničkářka Radůza svou první dětskou knížku napsala před třemi lety. Jmenovala se O Mourince a Lojzíkovi. Teď se k dětem vrací znova s knihou Čáp nejni kondor. Příběh vypráví v první osobě malá čtyřletá holčička, která prožívá dětství v Třebechovicích u babičky a dědy za časů komunismu. Všechno začíná velmi naturalisticky. Holčička stojí s babičkou na dvorečku. „Babička drží králíka za zadní nohy. V druhý ruce má cihlu. Rána a králík se nehejbe. Visí babičce v ruce dočista mrtvej.“ Vzpomínky holčičky se ve velké většině nesou v tomto duchu. Babička hudrá na dědu, ať na holčičku nedejchá, že mu smrdí z huby, mouchy serou, děda mluví sprostě a fandí komunistům, babička se láskyplně stará, ale holčička občas chytí blechy či si užene kýlu. Těžko říct, jestli se jedná o pohádkovou knížku, nebo o vzpomínky na komunismus dětskýma očima. Z Radůzina vyprávění je i přes poetické a vtipné pasáže čtenáři trochu těžko u srdce. Každopádně knihu uvítá každý rodič, který by chtěl dětem vyprávět, jaké to bylo, když se jezdívalo na venkov za dědou a babičkou na prázdniny.